Steakobraní

Věru ledacos už bylo prezentováno v našem listu jako Braní. Namátkou vzpomenu Vinobraní či Vzpomínkobraní. O víkendu se však poprvé uskutečnilo cosi zcela výjimečného. Steakobraní. 

Proběhlo pod taktovkou vinařství pánů Kamila Piálka (na snímku vpravo ten v popředí) a Jaroslava Jägera. Všechna předcházející Braní byla spíše duševního formátu. Nyní šlo o zážitek hmatatelný, kuchařský, jenž byl prvotní. Teprve druhotně si tento prožitek každý konzument transformoval do paměti chuťových pohárků, které mají schopnost navracet svého nositele tam, kde jim bylo nejlíp.

Tentokrát šlo o Nový Šaldorf.

Steakobraní bylo cíleno nikoliv na kvantitu, jejímuž školně jídelnímu drilu jsme kdysi dávno pohříchu uvykli, ale spíše na kvalitu, na kterou jsou zase zvyklí ti, co speciality ve zmíněném vinařství připravují a servírují.

Slavný malíř Paul Gauguin kdysi dávno prohlásil, že svět přišel o mnoho výborných kuchařů proto, že se dali na umění. Budiž, mohl mít pravdu. Leč nikdo nikdy se už nedopočítá, o kolik umělců svět přišel proto, že propadli kuchařině. Každopádně lze konstatovat, že o víkendovém Steakobraní alchymická zručnost i kulinářský kumšt splynuly v jedno.

Třebaže se podmanivé věci popisují obtížně, pokusím se.

Čarovat se zážitkovou gastronomií je především kompoziční dovedností. Nejen pokrmů s vínem, ale také prostředím s obsluhou. Vše do sebe musí zapadat jako ozubená kolečka švýcarských hodinek. Steakobraní všechny podmínky splnilo v orchestrálním souznění.

Jak se to pozná?

Snadno. Hosté přestali mluvit a začali škemrat. Škemrat o nášup.

Menu se vyznačovalo rafinovanou jednoduchostí, která byla obratně skloubena s originalitou. Jednoduchost zastupovala kupříkladu domácí paštička, poctivá fazolačka anebo pečená perlička. Originalitu naopak reprezentoval wagyu steak z Dálného východu pod horou Fudži.

Jen tak mimochodem: Wagyu - což v překladu znamená název tamního skotu - považují lidé Země vycházejícího slunce za národní poklad, jehož export mimo území Japonska byl po staletí zakázán.

Wagyu steak je fajnšmekry klasifikován jako maso nezaměnitelné chuti s mnoha vyhlazeně naléhavými tóny. Skot wagyu se poráží ve věku 30-35 měsíců a vyžaduje soustředěný a pomalý výkrm.

Ptáte se mě, jestli jsem byl schopen tyto nuance rozlišit?

Nejsa masožravým odborníkem jsem nepoznal lautr nic!

Avšak s prvním soustem jsem si uvědomil, že konzumuji něco, co nikdy předtím. Japonci moc dobře věděli, proč takovou laskominu baštili doma sami a na svět dělali dlouhá léta ještě delší nos.

Čas však oponou trhnul a wagyu steak se dočkal oficiální znojemské premiéry.

V novošaldorfském Vinařství Piálek & Jäger.

Vlastimil Mrva