Proměny gymnázia očima ředitelky

Gymnázium Moravský Krumlov letos slaví 75. výročí svého založení. Zajímá vás, jak se škola za poslední roky změnila, jaké je školu vést a co se do budoucna chystá? Nejen to se dozvíte v rozhovoru s paní ředitelkou Mgr. Dagmarou Holou.

Jak se gymnázium změnilo od doby, kdy jste zde studovala?

No, proměnilo se hodně. Já jsem v podstatě poslední ročník, který studoval před sametovou revolucí, kterou jsem tady také aktivně prožívala. Předtím bylo naše gymnázium velmi striktní a musela se dodržovat veškerá pravidla. Ta jsou asi pro dnešní žáky science-fiction, např. nechodit namalované, nechodit v riflích, nemít knírek, mít přezůvky s pevnou patou nebo chodit do území ředitelny a kanceláře pouze v úřední hodiny a čekat před lítačkami, které se mi úspěšně povedlo zrušit (směje se). Co se týče výuky, dnešní studenti jsou jiní. Není to myšleno špatně, ale my jsme byli navyklí na nějaký ten dril. Výuka byla víceméně frontální. V předmětech přírodovědných byla doplněna pokusy, ale jinak to, co vídám dnes v hodinách, tehdy nebylo. Byla to učebnice, tužka a papír. Myslím si ale, že nám to v té době nepřipadalo špatné. My ani vyučující jsme neznali nic jiného, protože to byla metoda, která se běžně používala. Gympl byl také samozřejmě spojený s množstvím mimoškolních aktivit. Jezdilo se na výlety nebo jsme povinně chodili na brigádu do JZD ve Višňovém. Také jsme jezdili na hory, do Prahy a měli taneční a tyto akce tady historicky přežívají dodnes.

Změnila se škola nějak výrazně od doby, kdy jste zde nastoupila?

Já jsem tady učila od roku 2003 a potom jsem nastoupila do funkce ředitelky v roce 2009. Škola se od mého studia změnila už minimálně tím, že se uskutečnila přístavba učeben chemie, fyziky a ateliéru. V době, kdy jsem maturovala, byla schválena projektová dokumentace, ale pan ředitel Vašíček byl odvolaný a pan ředitel Třetina tyto plány vzal a pokračoval v jeho započaté práci a dostavbu dokončil. V roce 1995 jsem zde byla žádat o práci po vysoké škole, ale kvůli nedostatku místa jsem začala učit na Gymnáziu v Ivančicích. Po mateřské v roce 2003 mi pan Třetina volal, že by byl rád, kdybych sem nastoupila, tak jsem z Ivančic přešla sem. Škola byla už tehdy jinačí. V letech 1995 až 2002 byl velký boom IT techniky. V roce 1995 jsem začínala s procesorem 286, a když jsem se vrátila po mateřské, byla Pentia, což tenkrát bylo něco. Dneska je to ale už daleká historie (směje se). Tímto směrem se škola začala opravdu hodně posouvat. Gymnázium bylo jednou z prvních středních škol, která byla zasíťovaná a měla připojení k internetu. Paradoxně, optický kabel přes silnici visí dodnes a kapacita mu zatím kupodivu stíhá. To bylo pro mě rozhodně něco úplně jiného. Když jsem po maturitě odcházela, programovala jsem na IQ 151, které dokonce mám hrdě v učebně informatiky dodnes, protože je to kus mého studentského života (směje se).

Říkala jste, že jste zde nejdříve učila. Proč jste se rozhodla zúčastnit výběrového řízení na ředitele školy?

Pan ředitel Třetina už dosahoval důchodového věku a řekl pedagogickému sboru, že chce skončit. My jsme se dozvěděli, už si ale nevzpomenu, jakou cestou, že o naši školu má zájem nějaký pán, který byl už u více konkurzů, ale nikdy ho nejmenovali. Nikdo jiný v konkurzu nebyl. Tenkrát za mnou přišla část sboru, jestli bych to nechtěla zkusit. Jako sbor jsme totiž nechtěli, aby ředitelem byl právě tento člověk. A ve finále jsme se konkurzu zúčastnili opravdu jen my dva. 

Proč vybrali nakonec právě Vás?

On to podcenil. Sice bych takové zákulisní informace od zástupce pedagogů mít neměla (směje se), ale donesly se mi. Já jsem se opravdu připravovala, protože nemám ve zvyku něco podceňovat. V té době jsme již o konkurzu věděli, takže jsem se už od září přihlásila na funkční studium na ředitele a snažila jsem se nějakým způsobem všechny ty legislativní věci před konkurzem nastudovat. Když nás zkoušeli, on údajně odpovídal ve smyslu „to si dostuduji, až budu…“ nebo „to si zjistím, až budu…“ Já jsem uměla, byla jsem na to připravená a neměli mě kde nachytat, takže konkurzní komisi nezbylo nic jiného, než výsledek potvrdit takto (směje se). Bylo to ovšem paradoxní, protože tenkrát byla pravda ta, že byli preferováni mužští kandidáti. Někteří zástupci se mě zpětně ptali, jak se mi to podařilo, a v okamžiku, kdy zjistili, že mám kombinaci matematika-fyzika, která byla tenkrát uznávaná a přípustná do této funkce, se nedivili. 

Jaké byly vaše začátky ve funkci ředitelky?

Začátky byly, nechci říct těžké, ale náročné na čas, protože mi bylo v roce 2009 38 let a měla jsem dítě, které šlo do první třídy, takže jsem to jako matka měla náročné celkově. Výhodu jsem měla v tom, že jsem svému muži dělala účetnictví od doby, kdy začal podnikat, což mně velmi pomohlo – alespoň částečně jsem se orientovala v rozpočtech a v ekonomické sféře školy. Co se týče směrnic, tabulek apod., tak jsme poslední rok kooperovali s panem ředitelem Třetinou. To mi pomohlo, protože jsem měla představu, co všechno život školy obnáší. Velké poděkování patří právě panu Třetinovi, který si z počítače vymazal pouze svou osobní korespondenci. Veškeré korespondence se zřizovatelem, směrnice, i když jsem je musela předělat, v počítači zůstaly. Další velké plus je asociace ředitelů gymnázií, která funguje dodnes, za což jsem moc šťastná. Je to parta lidí, kterou jsem nikde jinde nepotkala. Scházíme se v rámci Jihomoravského kraje oficiálně jednou za rok, ale fungujeme tak, že „potřebuji směrnici, nemáš?“ Do dvou hodin mám 5 různých variant. A to pro začátek bylo něco úžasného. Člověk věděl, že v tom není sám a že se může o někoho opřít.

Nelitujete někdy toho, že jste se rozhodla stát se ředitelkou?

Určitě toho nelituji. I když někdy chodím domů v osm večer, tak mě tato práce baví. Kdybych se ale měla vrátit zpět, nevím, jestli bych to vůči rodině udělala tak brzy. Ideálně až v těch pětačtyřiceti, kdy jsem měla děti soběstačné. To je jediné, co bych zvažovala – jinak bych neměnila. Já si vždy říkám, kdo mě tady drží? Kdyby mě to nebavilo, můžu kdykoli odejít. 

Jako ředitelka již netrávíte mnoho hodin učením, i když máte pedagogiku vystudovanou. Nechybí vám to?

Chybí mně to – to rozhodně. Já si chodím do hodin odpočinout – těším se na ně (směje se) a mrzí mě, když mě tu někdo zastaví a přijdu pozdě. Je to pro mě taková třešnička na dortu, protože mně bylo s děckama vždycky dobře. Ale pravda je ta, že vzhledem k množství administrace a problémů, které se musí za běžného chodu školy řešit, si nedokážu představit, že bych měla úvazek třeba osm hodin. Ráda bych to odučila, ale myslím si, že bych nebyla schopna to časově zvládnout. Třeba v informatice se mi stává rok co rok, že se na hodiny chystám pokaždé znovu. Loňskou přípravu už nemůžu použít, protože informatika jde pořád dopředu – použiju z toho třeba 50%.

Na kterého z bývalých vyučujících nejraději vzpomínáte?

Určitě na svého třídního, pana Marka. To byl takový paradox. Nejdříve byl mým třídním a pak jsem mu dělala šéfovou (směje se) a on mi dělal zástupce. Určitě na něho, protože jednak učil matematiku, kterou jsem měla ráda od počátku studia. Zároveň jsme s ním jako s naším třídním zažili spoustu legrace. Byl takovým třídním otcem – nebyl příliš striktní ani na tehdejší dobu. Pak třeba i na paní učitelku Postlerovou na češtinu, která pravidelně o obědové pauze hlídala, kdo randí na hradbách a pak ho vyzkoušela před tabulí (směje se). Tak to jsou takové moje vzpomínky jako „jo, randit můžeš, ale Máchu neumíš.“

Na jaké novinky se na našem gymnáziu můžeme těšit do budoucna?

Doufám, že mám pořád dostatek energie, abych byla hybnou silou sboru a že jsem pro školu stále přínosem. Už jsem tady opravdu dlouho a nechtěla bych, abych tu byla takovou žábou na prameni. Určitě bychom školu chtěli posouvat dál. Uvažovali jsme například o rozšíření zaměření – mohli bychom se zaměřit na spolupráci s ČEZ – chtěli by u nás učit aplikovanou informatiku. Tímto směrem bychom mohli rozšířit semináře. I v mém věku mě stále baví objevovat nové metody práce a novou komunikaci s žáky i s pedagogy. Teď máme v plenkách kurz kolegiální podpory, který jsme absolvovali a zkoušíme ho zavádět. Pro mě to byla ohromná novinka. Když jsem chodila do hodin na hospitace, pozorováním jsem si toho spoustu odnesla a říkala jsem si to bych mohla taky použít, to je motivační. Nikdy mě nenapadlo, že bych tam mohla jít na nasání motivace. A je super, že se program jmenuje kolegiální podpora, protože toto mohou dělat opravdu jen kolegové, kteří si svou práci nenechají pro sebe a kteří chtějí jeden druhému pomoct. Velmi se mi to líbilo a doufám, že tuto podporu rozmnožíme. První zájemce máme, první vlaštovky vyletěly, tak uvidíme. Teď mám radost, že se nám podařila podat první žádost o Erasmus a věřím, že jsme se ji už naučili psát tak, aby nám vycházela (směje se). Takže výuku budeme ještě doplňovat výlety. Je potřeba takové výlety nějak skloubit s výukou, ale za mě informace získané v terénu jsem si vždy pamatovala nejvíc – mnohem více než z učebnice a mohl nám to učitel opakovat třeba desetkrát. Taková je moje vize pro školu do budoucna, jestli tady zůstanu (směje se). 

Magdaléna Cafourková, 

Ondřej Pitlach 

Sexta