O Martinské huse

Husy bychom dříve našli na dvorku každého vesnického hospodářství. Nechovaly se totiž jen pro chutné maso a vejce, ale také pro peří. Bez péřových duchen si totiž věno nemohla dovolit ani ta nejchudší nevěsta. Navíc, své využití v domácnosti našly i „pírka“ na maštění nebo „peroutky“, jimiž se vymetala kamna. Husy se zabíjely nejčastěji na podzim, a to z celkem rozumných důvodů. Přebytečné vykrmené kusy drůbeže nevhodné k dalšímu chovu se před zimou zkrátka vyřazovaly.

A jak to bylo s husou martinskou? V textu jedné z českých koled z 15. století požadují studenti s učitelem dárky, hlavně tučnou husu. A to je u nás také vůbec nejstarší zmínka o martinské huse, obřadním pokrmu vázaném ke dni sv. Martina, který se místy udržel až do 20. století. V jižních Čechách, které byly svými četnými rybníky k chovu hus naprosto ideálním místem, při svátečním obědě dostával nejmladší pomocník hospodáře husí křídlo, aby při práci lítal, starší pak stehno, aby běhal a nebyl líný, hospodář si ponechával část prsní kosti, tzv. kobylku, z níž předpovídal průběh nastávajícího zimního období. I z Horácka však máme doklady o tom, že bílá kost věštila tuhou zimu a hodně sněhu, kost namodralá zimu sněžnou, avšak mírnou a do modra zbarvená kost naopak zimu mírnou a deštivou. Blána z martinské husy platila zase jako lék. Vkládala se do bot, aby nohy neomrzly, nepotily se a nenarostla na nich kuří oka.

Na Znojemsku se husy zabíjely zejména ke slavnostnímu nedělnímu obědu o posvíceních nebo hodech. O tom, jak se takovéto husy vykrmovaly a na pátek před posvícením zabíjely, máme nakonec zprávu z Plavče: „Současně vodí, neb žene, hospodyně tučné husy a kachny na vodu a jest to dojímavý pohled na ty tučné opeřence, když po 4 až 6 týdnech uzavření a cpaní šiškami, kukuřicí, ovšem v posadě, se mohou tito tuční ptáci v čisté vodě důkladně umýti a vyprati. Ty husičky dělají radostí kotrmelce a různé kabriolety. Takto vyprané jdou pochodem do svých čísel, by byly ihned nemilosrdným nožem pečlivé hospodyně bez veliké bolesti zabity. Hospodyně stará se ve své rodině o peří v domácnosti pro členy rodiny, a proto musí býti peří čisté.“

A co se u nás dochovalo přímo o martinské husí pečínce? Křesťanské legendy a mýty z pohanského dávnověku necháme pro dnešek stranou. Svátek sv. Martina byl totiž kdysi v některých obcích spojovaný s obecními hromadami i odvodem poddanských dávek vrchnosti v drůbeži, především husách. Také ve starém maršovickém urbáři z konce 16. století se dozvídáme, že musí být vrchnosti odevzdávána odúmrtní martinská husa, což naznačuje, že byla tato pečínka v čase svatomartinských svátků oblíbená i v obcích v okolí Moravského Krumlova. Dovolit si ji však mohli zřejmě jen ti majetnější. Po zrušení roboty a později i obecní pastvy však den sv. Martina neustále ustupoval do pozadí, až nakonec kromě martinského pečiva zcela vymizel z povědomí zdejšího lidu. Kromě zprávy o martinské huse z Maršovic z jiných obcí regionu osídlených českým (moravským) živlem prozatím žádné další specifické doklady nemáme. Na druhou stranu v německém Podyjí na slavnostním stole svatomartinského oběda pečená husa plněná jablky chybět nesměla. Dnes se díky médiím martinská husa dostala opět do povědomí širších lidových vrstev, a tak se na ní dnes těšívají malí i velcí. Nakonec, husí pečínka se zelím a knedlíkem je pro sychravé listopadové dny doslova jako stvořená.

Jiří Mačuda, etnograf JMM

Foto: kolorovaná fotografie z Jezeřan, na které je vidět,

kolik hus se tehdy doma drželo a jak se veřejně pásly na návsi.

Zapůjčil Petr Eckl.