Monika pohlédla na svět z vrcholku Everestu smutnýma, ale zároveň nejšťastnějšíma očima

Nejsem si vůbec jist, zda se svými nedokonalými stylistickými schopnostmi zvládnu alespoň trochu přiblížit bytost, která přijede v pátek 31. ledna v rámci cestovatelského festivalu Cesty světem do znojemského Centra Louka, kde o půl osmé večer bude hodinu a půl vyprávět o věcech, z nichž posluchačům poběží mráz po zádech. Onen strhující příběh – pro nějž se mi stále nedaří najít vhodné adjektivum – zůstává nejen obdivuhodný, bláznivý, ale daleko nejvíc naprosto neuvěřitelný.

Ona naprosto zvláštní bytost se jmenuje Monika Benešová. Je cestující novinářkou, píšící ošetřovatelkou, ale také vinařkou. Nicméně především patrně prvním člověkem na Zemi, jenž s tak vážným onemocněním, jakým je Crohnova choroba, vystoupal na nejvyšší bod planety. Na legendární, tragickými příběhy proslulý Mount Everest.

Když jsem o tomto téměř sebevražedném výkonu slyšel poprvé, tak mě napadla nonsensuální slovní hříčka o Chucku Norrisovi, jenž zdolal na kole Everest bez kyslíku, a teprve potom zjistil, že má spadlý řetěz…

Jenomže Monika Benešová dává v tomto smyslu panu Norrisovi bez problémů na zadek, neboť informaci o spadlém řetězu obdržela v okamžiku, kdy jí lékaři před mnoha lety oznámili, že s Crohnovým syndromem se nedá nic dělat.

Jenomže Monika to nevzdala a pomyslně spadlý řetěz nasadila.

Nevzdala to i přesto, že daň, kterou si Everest každoročně vybírá, hovoří smrtelnými čísly. Od roku 1988 do roku 2023 se do základního tábora nevrátilo 117 horolezců.

Ani tato strašidelná bilance však Moniku neodradila.

Někde hluboko v jejím nitru totiž bdí mocný himálajský bůžek, jenž nad ní drží ochrannou ruku od chvíle, když se jako malá treperenda sedící před televizní obrazovkou rozhodla, že tam, odkud pro mnohé není návratu, vyšlape po svých děj se co děj. Zůstala faktickým důkazem rčení, že budoucnost patří těm, kdo svou víru v krásné dětské sny neztratí ani v dospělosti…

Monika Benešová je křehká a přitom silná osobnost zároveň, což prozrazují její tmavé posmutnělé oči se stínem čehosi, co nelze popsat, ale pouze tiše vnímat. Co jsem z těch očí vůbec vyčetl? Ozvěnu depresivních pádů na samé dno, palčivé pochybnosti, bolestivé hledání, ale také soustředěné úsilí vyšplhat se zpátky tam, kde létají ptáci a svítí slunce. Mezi lidi a mít svůj osud ve vlastních rukou.

Byly to právě tyto oči, jež vnímaly svět takřka z atmosférické výšky Everestu tím nejradostnějším pohledem.

Monika sama na tento okamžik vzpomíná jako na něco, co je sdělitelné velice obtížně: Pocitově bylo minus čtyřicet, ale já si najednou uvědomila, že všechny ty moje trable, které máme v životě všichni, jsou náhle pode mnou. A existuji jenom já, více než osm kilometrů vysoký kopec a hvězdy nade mnou. To bylo pro mě cosi neuvěřitelného…

Když jsem vyslechl Moničino vyznání, netroufl bych si diagnostikovat, že trpí jakousi nevyléčitelnou nemocí, poněvadž ona touto chorobou netrpí. Ba naopak, tato choroba musí strpět Moniku, protože na ni nestačí. Monika se s Crohnem pere bez cavyků a poráží ho každým dnem. Možná to vypadá jako sisyfovský boj, ale je to boj, který dává Monice smysl života, aby to, co ji potkalo, nebrala jako úděl nebo neporazitelnou karmu, nýbrž jako výzvu.

Monika se nepokoušela vstát a jít, ona vstala a šla.

Jak to ale tato éterická žena dokázala?

Nemám sebemenší tušení.

Nadlidské odhodlání, které z ní čiší, vyvěrá z podstaty její duše, z jejího sebezapření nehodit flintu do žita tehdy, kdy mnozí podobně hendikepovaní pacienti svůj boj vzdávají.

Hlavně se neposrat

Horolezci zanechávají na vrcholku Mount Everestu vlaječky svých mateřských zemí. Monika ve výšce 8 848 metrů zářila úsměvem i nápisem Hlavně se z toho neposrat!

Tajný sen malé holčičky se po deseti letech tvrdého tréninku a příprav stal skutečností. Ještě před nedávnem byla bledou a vyčerpanou pacientkou s těžkou nemocí. Začala však svůj organismus cepovat brutálními metodami.

S automobilovou pneumatikou v závěsu se škrábala po kopcích kolem svého rodného Nového Města na Moravě, s dvacetikilogramovou zátěží písku na zádech klopýtala přes Pálavu, zkoušela, co její organismus vydrží v Tatrách nebo v Alpách, otužovala se ledovou vodou, běhala půlmaratony, několik hodin dennodenně skákala přes švihadlo, absolvovala náročné kardiotréninky…

Zajímalo mě, jak se s odstupem doby na tuto svou takřka venclovskou umanutost dívá s odstupem. I tentokrát byla Monika přímočaře upřímná: „Mohla jsem udělat víc, to musím říct na rovinu, mohla jsem se ještě víc zmáčknout.“

Nazíráno profesionální horolezeckou optikou však ze sebe tahle moravská holčina, co má ráda utopence a kořalku, vymáčkla maximum.

Bez berličky mamutích společností za zády, bez sponzorů a špalíru nosičů i komfortu špičkově vybavených základen (pár menších podporovatelů sice měla, ale většinu nákladů si hradila sama). Pouze s jediným šerpou čelila omrzlinám, sněžné slepotě, nejistotě výstupu v prostředí, kde to mnozí profesionální lezci vzdávají.

V květnu 2024 se pak Moničin sen stal skutečností.

Everest, žárlivě střežící svá vysokohorská tajemství, naučil Moniku tomu nejpodstatnějšímu: O svůj život a štěstí člověk musí bojovat za všech okolností vždycky, třebaže je sám.

A kterak je možno interpretovat ono – samotným Himálajem posvěcené – prostořeké životní krédo slečny Benešové? Onu nevysychající víru, která ji provází neprobádanými končinami s neomylnou jistotou?

Když jsem před více než třiceti lety připravoval pro náš list rozhovor s písničkářem Karlem Krylem o tom, co je v žurnalistické praxi nepostradatelné, lakonicky prohlásil, že novinář musí být hlavně zvědavý a musí v sobě pěstovat odolnou schopnost, již si neosvojí ze dne na den, ale dlouhodobě ji cíleně, ale hlavně s pokorou trénuje: Jenom se hned ze všeho neposrat!

Vlastimil Mrva

foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových