Jindra Laky se na trati neztratí

NEKROLOG Když jsem kdysi dávno pravidelně každé ráno klusal Gránicemi, uslyšel jsem Jindru Lakyho za zády dřív, než se objevil, poněvadž ho prozradilo sešroubované vrzající koleno. Jenomže zatímco já sotva lapal po dechu, on kroužil kolem a zátopkovsky mě hecoval, abych se neplazil, ale přidal. Nadto soustavně mluvil, jako kdybychom klábosili u kavárenského stolku, zatímco já nebyl schopen ze sebe vydat hlásku. Sršela z něj taková energie, že mi připadal nesmrtelný. Žel, v pondělí 2. ledna jsem si uvědomil svůj omyl, jemuž se vzpírám uvěřit doteď. Jenomže v úterý 9. ledna v 10.00 hodin na znojemském hřbitově uvěří i nevěřící.

O těch, kteří nás opustili, se říká, že odešli na onen svět. Ne tak Jindra. Ten neodešel, nýbrž odběhl, protože disciplínu, v níž vynikal, miloval do poslední chvíle, kdy se však na svůj milionkrát vyběhnutý Kravák mohl už jen dívat.

Jeho nynější pouť bude předlouhá, avšak tenhle chlapík se na trati neztratí, poněvadž je lemována milníky jeho planetárních rekordů. Jindra sklízel obdiv za vytrvalost a nezdolný optimismus, jimiž porážel soupeře i svůj hendikep (levou horní končetinu měl od narození bez předloktí). Dobrou náladu mu snad vzala jenom jeho neúspěšná kandidatura do Senátu. Politiku rád neměl, ale o to víc dával přednost pohybu, který mu ovšem v závěru života zoufale chyběl. Jeho sdrátované tělo bylo výkladní skříní dovednosti chirurgů, kteří se snažili zachránit, co již zachránit nešlo. Jindra nabral pořádnou porci kilogramů, ale nic neubral na své běžecké vášni, která v něm nevyhasla, třebaže kolikrát sotva došel na pivo. Běh byla jeho celoživotní družka, již nikdy neopustil. Téhle byl věrný až za hrob.

Cesta, kterou si zvolil, mu působila nevýslovnou radost odmalička. Bylo mu dopřáno pohybovat se ve vodě stejně obratně (začínal jako potápěč) jako na zemi. Nevynechal lehkou atletiku, ale od devadesátých let se specializoval na ultramaratony, jež se staly jeho fatální láskou, kterou nikdy nezklamal, i když mu teklo bot...

Pokud nasadil tempo, neznal bolest ani pokoření, jeho touha být prvním byla až fanatická. Vzpomínám si, když mi jednou vyprávěl, jak si během maratonu musel sám strhnout nehet z palce na noze, aby mu nepřekážel a on si mohl doběhnout pro vítězství. Nikdy nebyl žádný troškař. Když už, tak už! To bylo jeho krédo.

Pan Jindřich Laky zkrátka patřil do světové ultramaratonské smetánky.

Pokud chce člověk něco vyhrát, měl by si zasprintovat stovku, jestli ale chce něco zažít, měl by si naordinovat maraton. A Jindra – ať už byl nahoře, anebo dole – toho zažil během svého sedmašedesátiletého života vskutku hodně. Obzvlášť když se mu podařilo pokořit půl tisícovky kilometrů na Australské šestidenní v nejvražednějším ultramaratonském klání.

Legendárního běžce dlouhých tratí Abebe Bikilu, dvojnásobného olympijského vítěze, jenž první maraton vyhrál naboso, upoutala dopravní nehoda na invalidní vozík. Slavný, ale ochrnutý Etiopan, jenž zemřel v pouhých jedenačtyřiceti letech, byl sice rychlejší než Emil Zátopek, leč v závěrečné životní pouti by nedohonil ani hlemýždě. Potýkal se s nepohyblivostí jako Jindra. Oba se však prali se svým údělem tak, jak uměli. Se ctí.

Karty míchá osud, ale hrát musíme my. Jakkoliv právě on bývá někdy nevyzpytatelný, doufejme, že nyní Jindra Laky už zase běží – a nadto mezi svými. Se Zátopkem a s Bikilou. Přeji mu, aby je měl vždycky v zádech.

Vlastimil Mrva