Psycholožka Ludmila Krinková: Každá krize je zároveň šancí
Život nás všech se změnil ze dne na den. Otázkou podle řady vědců nebylo, zda přijde světová pandemie. Otázkou bylo, kdy. Tak už přišla. Má jméno COVID-19. Lidstvo zažilo v minulosti daleko horší situace. Přesto, nebo právě proto, jsme psychicky dostatečně odolní? O radu jsme požádali Mgr. Ludmilu Krinkovou, zkušenou psycholožku s dlouholetou praxí a bývalou ředitelku Pedagogicko psychologické poradny ve Znojmě.
Paní magistro, dělat, abychom neupadali do zbytečných depresí a chovali se co nejvíc racionálně?
I když se zdá, že máme všichni stejný problém, neznamená to, že všichni teď potřebujeme to samé. Dopady na naše životy jsou nejrůznější – jak v praktické rovině, tedy materiální, organizační, tak v rovině prožívání a zvládání zátěže. Ani tyto dopady v obou rovinách nejsou u každého stejné. Přesto se můžeme dopracovat nějakých obecných doporučení, ale každý si musí vybrat, co právě on teď potřebuje, aby mohl dál fungovat. Jsme v situaci chronické zátěže, jejíž příčinu nemůžeme odstranit. Můžeme jen snižovat riziko a co nejlépe zvládat změny, které nám preventivní opatření přinášejí. Je třeba přijímat ověřené informace a snažit se být co nejopatrnější a nejohleduplnější nejenom k sobě, ale i ke svému okolí. Nepřeceňovat riziko, ale ani mu nejít naproti. Velice nám pomůže využívání všech zbývajících možností udržování sociálních vazeb – časté telefonování nebo internetová komunikace s blízkými. Delší sociální izolace může být pro lidskou psychiku devastující. Člověk je tvor společenský. V kontaktech si můžeme být vzájemně oporou a to je v zátěži mimořádně důležité. Cítit oporu v druhých, i to, že sami můžeme někomu oporou být. Sociální izolace hrozí především, i když nejenom, seniorům. Proto by měl být každodenní telefonát vzdálených potomků samozřejmostí. Mluvit je možno o čemkoliv, o banalitách všedního dne, netočit se kolem virové problematiky, rozhodně nebýt negativní, emoce jsou velmi nakažlivé a my víme od předků, že veselá mysl je půl zdraví. A když to dáme dohromady s dalším příslovím o čistotě, tak je výsledek velmi optimistický.
Šíří se podle vás ve společnosti také zbytečná panika, vir hysterie?
Paniku zatím kolem sebe příliš nevnímám. Pokud někdo chápe jako projev paniky nakupování zásob, tak já bych tak přísná nebyla. V nějaké rozumné míře to lze chápat jako jednu z forem zabezpečovacího chování a obecně jako potřebu něco dělat, být v této nové situaci aktivní, což je svým způsobem dobře. Upadnout do letargie a čekat na chorobu je mnohem horší strategie zvládání, či spíše nezvládání situace. Pokud přidáme ještě další aktivity – především ty hygienické – časté správné mytí rukou, dezinfekci a třeba i šití ústenek, pomůže nám to i psychicky – je dobré a zklidňující mít možnost něco smysluplného pro svoje zabezpečení dělat.
Někteří mají obavy o svoje blízké – seniory. Existuje metoda, jak se vypořádat i s tímto strachem?
Samozřejmě, že máme o svoje blízké strach, ale ten tu byl vždycky. Jenom se teď dostal do popředí. Je třeba to přijmout a dělat, co můžeme. Donést nákup, povídat si, naslouchat… Víc toho po nás nikdo nemůže chtít, dokonce ani my sami ne.
Prožívají v těchto dnech stres také děti? Třeba kvůli tomu, že se nemohou setkávat se spolužáky?
O jejich psychický stav se nemusíme bát, pokud je v pořádku ten náš. Jsou seismografem na rodinné klima. Doléhají na ně pocity strachu a ohrožení u rodičů. Pro malé děti je ideální, když jim rodič vysvětlí všechna rizika pochopitelným způsobem. Tedy pokud možno stručně a okamžitě jim také vysvětlí i způsoby, jak se chránit. Tak dítě neztratí pro ně nejdůležitější pocit bezpečí a jistoty, že „ti velcí“ si vědí rady, vědí, co se má dělat a samo toto vědomí je zklidní a mohou dál normálně fungovat.
Máme dětem organizovat jejich čas a bedlivě hlídat, co doma bez školy dělají?
Do normálního života školních dětí patří režim školní práce a odpoledního odpočinku. Tento režim by měl být zachován nejenom proto, že je třeba zvládat nějaké učivo. Jaké a kolik ostatně bývá častým zdrojem polemiky. Především je však třeba zachovat strukturaci času, která je uklidňující. Život jde dál téměř normálně. Dítě musí zůstat mentálně aktivní, „nevypnout“. Mozek je rád ostatně zaměstnáván u dětí i dospělých. Dávat mu dovolenou se nevyplácí.
Nesmíme zapomínat ani na to, abychom se psychicky otužovali.
Je normální, že nám není stále super a fajn, že je někdy i ouvej a my s tím musíme nějak naložit. Nemluvila bych o otužování, ale o zvládání emocí. To není jednorázovou záležitostí takzvaně na knoflík. Tento proces vyžaduje vědomou námahu, vědomé řízení. Vytvářet si portfolio aktivit, které nás umějí přeladit. Můžeme hrát karty, deskové hry, třeba šachy i přes internet s kamarády, můžeme malovat, hrát na hudební nástroj, zpívat, poslouchat hudbu, můžeme cvičit jógu, pilátes, posilovat, nebo se třeba projít kolem Dyje. A můžeme také pečovat o sebe, o domácnost, o svoje okolí, o prarodiče, o děti, předávat jim svoje zkušenosti a dovednosti. Pocit užitečnosti a smysluplnosti života hodně vylepší naši psychiku.
Je podle vás správné, že koluje na internetu tolik vtipů o koronaviru?
Neřekla bych, že správné, ale spíš pochopitelné. Velmi užitečnou zvládací strategií je přece humor. I ten černý, pokud jsme si vědomi nadsázky a nechápeme všechny ty žertíky na internetu jako ujištění, že o nic nejde. Jde o hodně. Každá krize je ale zároveň šancí.
A jaké šance to podle vás jsou?
Každá krize je pozitivní v tom, že si v ní můžeme najít nějaký smysl. Můžeme si třeba uvědomit, že ty druhé ke svému spokojenému životu potřebujeme a že potřebujeme, aby byli spokojeni i oni, že moje blaho nestačí. Možná už nebudeme tolik zdůrazňovat, čím nás kdo štve, třeba pak dokážeme lépe odlišovat podstatné od nepodstatného. Možná se víc a lépe propojí generace, protože ti starší vezmou na milost nové komunikační technologie a ti mladší si uvědomí hodnotu opravdového lidského kontaktu a vztahu a začnou jinak vnímat ty opravdové – reálné přátele na rozdíl od „přátel“ na facebooku, které nikdy neviděli. Nic člověka nepřipraví na život lépe, než drobná a větší nepohodlí a odříkání. Tak uvidíme. Třeba díky této zkušenosti trochu dozrajeme. Něco se o sobě a o životě naučíme. Snad i to, že svoboda je neoddělitelná od zodpovědnosti.
Jak vy sama přistupujete k dění kolem sebe?
Snažím se být v obraze – vědět co nejvíc a podle toho se chovat. Za sebe doufám, že si budeme více uvědomovat luxus lidských vztahů, potřebu vzájemnosti a laskavosti.
Alžběta Janíčková