Lukáš Sušovský: Živelná katastrofa pohledem hasiče
Devět let působí u dobrovolných hasičů v Jaroslavicích a čtvrtým rokem je vede jako velitel. Osmadvacetiletý Lukáš Sušovský, který v Hodoníně vyrůstal a oblast zasaženou tornádem zná, charakterizoval svůj návrat do známých míst jako pohled na válečný Saigon. Jako jeden z mnoha hasičů z celé republiky se se svou jednotkou podílel předminulý víkend na pomoci v obcích zasažených živelnou katastrofou. A návštěva těchto míst mu vehnala slzy do očí...
Lukáši, co jste viděli, když jste dorazili do postižených míst?
Z dálky kraje vesnic nevypadaly tak strašně, jako když jsme tam dojeli. Můžu říct, že záběry z televize absolutně neodpovídaly tomu, co bylo na místě. Byla to města duchů. Přiznávám, že se mi chtělo brečet. A nebyl jsem jediný z posádky.
To zní děsivě.
Byla to hrůza, když vidíš lidi, jak se prohrabávají sutinami svých domů a snaží se zachránit zbytky věcí, cítíš obrovskou bezmoc. Chce se ti brečet. Já navíc ty vesnice znám, jelikož jsem se kolem pohyboval 15 let. Ale když jsme se ocitli v Mikulčicích, nemohl jsem najít kulturák. Nebylo čeho se chytit, podle čeho se zorientovat, všechno bylo zplundrované.
Ty vlastně víš, jak obce vypadaly dřív. Která byla podle tebe poničena nejvíc?
Ano, mám tam i spoustu kamarádů a rodinu, ale teď jsem ta místa vůbec nepoznal. Nejvíc zasaženy byly asi Moravská Nová Ves a Hrušky, ale těžko se to odhaduje, neviděl jsem pohled z ptačí perspektivy.
Co jste dělali po příjezdu?
V sobotu ráno jsme přijeli do Hodonína, všechny potřebné věci se shromažďovaly v kulturním domě a na zimním stadionu. Tam jsme
všechno složili a roztřídili. Jelikož, jsme byli v Hodoníně, řekli jsme si, že pomůžeme i přesto že nás operační středisko na místo ještě nevyslalo. Vojta Tesař zavolal starostovi Lužic, který naši pomoc přijal. Po příjezdu do Lužic nás starosta obce uvítal a rozdal práci. Dostali jsme za úkol vyčistit jednu z ulic, která byla neprůjezdná z důvodu popadaných stromu a sutě z přilehlých domů. Náš úkol byl zprůjezdnit cestu pro těžkou techniku. Na místě jsme byli až do večerních hodin.
Zůstali jste na místě přes noc?
Uvažovali jsme nad tím, ale vzhledem k tomu, že to máme hodinu a čtvrt cesty, rozhodli jsme se jet vyspat domů. Už během cesty volalo operační středisko, že v neděli o sedmé hodině ranní se máme hlásit v Mikulčicích na krizovém štábu.
To jste si moc nevydechli.
Ani ne, po příjezdu na hasičskou zbrojnici jsme očistili výstroj, nářadí a nachystali se na druhý den. Do postele jsem ulehl někdy kolem jedné hodiny v noci a v pět ráno už byl zase sraz ve zbrojnici.
Jak se ti usínalo?
Těžko, myslím, že jsem pořádně ani nespal, pořád se mi vracely zážitky z toho dne.
Jaké jsi měl pocity, když jste zasahovali v poničených obcích?
Čekal jsem ponurou náladu, ale…
Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.
Dominik Burdel
Celý článek najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.