Tvůj hlas má větší cenu, než si myslíš…
Demokracie nestojí na slibech. Stojí na krvi. Na krvi těch, kteří šli proti kulkám s prázdnýma rukama. Na krvi těch, kteří byli vězněni, mučeni, zabíjeni jen proto, že se odmítli sklonit. Svoboda nebyla nikdy zadarmo. Byla vykoupena bolestí, strachem, hroby. A pokud si myslíme, že nás se to netýká, že tohle se děje jen někde jinde, pak jsme se nechali ukolébat tím nejhorším nepřítelem pravdy – lhostejností.
Diktatury nezačínají násilím, ale tichem. Historie se neopakuje proto, že bychom zapomněli, co se stalo, ale proto, že zapomínáme, že se to může stát znovu. A právě to je největší omyl. Ta nebezpečná iluze, že „nám se to stát nemůže“. Může. Stejně jako se to stalo Němcům ve 30. letech, když si říkali, že pár fanatiků nemůže ovládnout vzdělaný národ. Stejně jako se to stalo v roce 1948, kdy lidé věřili, že jeden hlas nic nezmění – a druhý den zjistili, že jejich hlas byl jejich poslední. Poslední svobodný hlas na dlouhá desetiletí. Od té chvíle už volili jen podle scénáře, který napsala diktatura.
Kolik lidí zemřelo, aby vůbec nějaký hlas existoval? V roce 1939 stříleli okupanti studenty za to, že nesou českou vlajku. V padesátých letech končili novináři v uranových dolech, protože napsali pravdu. V roce 1968 tekla krev v ulicích, když tanky přejely naději. A v roce 1989 lidé stáli na Národní třídě a dostávali obušky do zad, jen abychom my mohli jednou stát svobodně ve volební místnosti. Každý nevyužitý hlas je plivnutí na jejich hroby. Každá neúčast je vzkaz: vaše oběť byla zbytečná. A přesně to chtějí ti, kdo sní o tichu, o světě bez odporu. Chtějí, abychom mlčeli. Abychom si řekli, že na našem hlasu nezáleží. Protože v tichu se vládne nejsnadněji.
Volby nejsou nudná povinnost. Jsou poslední bariérou mezi námi a temnotou. Každá svoboda, které si nevážíme, nám bude jednou odejmuta. Dějiny vždycky měnili lidé, kteří věřili, že to smysl má. Jenže demokracie není nesmrtelná. Je křehká. A mizí přesně v okamžiku, kdy přestaneme věřit, že za ni stojí bojovat.
V roce 1989 lidé snili o tom, co dnes máme. A my? My to bereme jako samozřejmost. Svoboda není samozřejmá. Je vybojovaná. A může být i ztracená.
Ti, kteří tiskli samizdat ve sklepech, i když za to hrozilo vězení. Ti, kteří zpívali zakázané písně, psali zakázané knihy, vysílali zakázané zprávy. Riskovali všechno, co měli – abychom my mohli riskovat jen půl hodiny svého času ve volební místnosti. Tohle je ten boj. Tady. Teď. Bez násilí. Bez strachu. Stačí přijít a vhodit lístek do urny. Anebo ne. Můžeme zůstat doma. Můžeme si říct, že je to jedno. Ale až se jednoho dne probudíme v zemi, kde noviny mlčí, lidé se bojí mluvit a pravda se šeptá potichu, budeme vědět, že to nezačalo tanky. Začalo to naším tichem.
Proto: pojďme volit. Proto, že věříme svobodě. Proto, že chceme, aby naše děti vyrůstaly ve světě, kde smí říct pravdu nahlas. Proto, že mlčet je luxus, který si už nesmíme dovolit. Proto, že dějiny čekají na náš hlas. Pojďme volit. A dejme najevo, že ještě nejsme národ, který zapomněl bojovat.
Nechoďme k volbám kvůli politikům, ale kvůli krvi těch, kdo bojovali, abychom měli možnost se rozhodnout. Jejich odvaha nám dala hlas – a pokud ho dnes nepoužijeme, jejich krev byla prolita nadarmo. A až se svoboda znovu začne hroutit, kdo ji zachrání tentokrát?
Anežka Vavříková, 3.A
