Skryto v duši lesa

Tichý les šeptá si svá vlastní tajemství, zatímco já lehkým krokem kráčím tam v dál.

Jako člověk. Smrtelná lidská bytost, co spadla z nebe na jaře, ale zamilovala si podzim. Jsem člověk, co nerad padá na svá kolena, ale miluji padání listí. Jsem ten, kdo si pamatuje nezapamatovatelné. Jsem milovníkem sladkého čaje, jenž na něj s oblibou zapomíná.

Jsem bytost věřící předem napsanému osudu, jsem však bezvěrcem Boha vyznávající. Jsem oblíbencem okamžiku poznání. Také konkurentem požitkáře, užívajícího si výsluní.

Jsem pisatel. Ten, který bezradně hledí na cár papíru před sebou. Pisatel, jemuž se pero vysmívá. Čistý list je pro mne spásou, ale i utrpením. Slova jsou mým uměním, ale také mučivou připomínkou nedokonalosti. Jsem totiž nepopsatelným sobcem, 

obklopující se zajímavými lidmi. Jen díky nim mají má tisíckrát přepsaná slova smysl. Jsou myšlenkami, které dlužím světu. 

Dokud však nejsou dokonalá, jsou pouze ozvěnou duše, zanesenou na nepodstatnou listinu, co dříve či později shoří v plamenech času.

Jsem vášeň vpuštěna mezi ty, co o ní nemají ani ponětí. Jsem ohněm ve vodou protkané zemi. Stále udušen pod náporem proudu. Jsem slyšet, když mluví ostatní; jsem zticha, když mne obklopuje samota. Přežívám, ale žiji. Miluji, ale vyžívám se v nicotě.

Ptáte-li se, kým jsem, odpověď znáte. Mám však na Vás jinou otázku. Kdo podle Vás jsem?

Lady Invisible