Rozdávat smích má smysl, říká znojemský kejklíř Čabik

Rozesmát děti, vtáhnout je do hry a na chvíli proměnit obyčejný den v malé dobrodružství – to není jen tak. Pro Vojtěcha Čabalu je to ale každodenní práce. Znojmáci ho znají jako veselého kejklíře a dětského baviče, který dokáže během chvíle vytvořit kolem sebe svět plný smíchu a fantazie. Vedle toho je také divadelním hercem a vášnivým vytrvalostním běžcem.

Jak se člověk dostane k profesi, ve které je radost součástí práce? A jak vypadá život mimo jeviště? Povídali jsme si o divadle, běhání i o tom, proč je někdy nejdůležitější brát věci s nadhledem. 

Vojto, ve tvém pracovním životě je široká škála aktivit. Jaká je aktuálně ta stěžejní oblast? Čím se živíš?

Nejraději řízkem (smích)! A teď aspoň trošku vážně... Říkám si dětský bavič. Živím se převážně vystupováním pro děti, realizuji dětské programy, divadélka, o Vánocích jsem dělal vánočního pošťáka, je toho nespočet. Kdo si co vymyslí, to já zrealizuji. Mám totiž velmi silně vyvinutou slabou vůli, takže na jakékoli přání kývnu a pak musím vymyslet, jak to provedu. A většinou se zadaří. Spolupracoval jsem i s divadelním souborem Martiny Výhodové, zlínským profesionálním dětským divadlem Scéna, aktuálně hraji v souboru Rotunda a vlastní věci tvoříme s Michalem Smrčkou. Jako druhou oblast podnikání mám rodinný penzion, který sice provozuji svým jménem, ale úkoluji všechny kolem. Takže to je takový celorodinný počin.

Každý, kdo tě zná, nepochybuje, že ses pro vystupování a zábavu zkrátka narodil. Je to opravdu tak? Jsi bavič odjakživa, nebo se dá taková role natrénovat a naučit?

S komediálními předpoklady se člověk musí asi už narodit. Ale optimistický pohled na svět si nesu i ze své rodiny. Maminka je taky veselá kopa. Ale vše je samozřejmě i o štěstí a práci. Na jevišti jsem se viděl už odmala. Ale život se mi otočil o tři sta šedesát stupňů v deváté třídě na základce, když jsem se nedostal na konzervatoř, se kterou jsem prostě počítal. Dělal jsem zkoušky pohybové, herecké, ale i pěvecké. A ve zpěvu jsem totálně pohořel a skončil jsem těsně pod čarou. A co teď? To byl okamžik, který jsem nečekal, nechtěl, ale teď zpětně jsem za něj rád. Já o sobě raději říkám, že jsem spíš komik než herec. Díky své další cestě jsem si ponechal toho svého „Čabika“, takže i v různých rolích jsem to stále já.

Jaká byla tedy tvá další cesta?

Nastoupil jsem na učební obor Kuchař-číšník na Přímce a při škole jsem samozřejmě dál vystupoval pro děti. Naskytlo se několik nabídek, zvažoval jsem i zajímavou nabídku práce v jednom pražském divadle pro děti. Ale nakonec jsem se rozhodl vstoupit do projektu Pohádková říše v Kamenici nad Lipou. Byl to obrovský areál připravený jako pohádková říše pro rodiny s dětmi a já jsem tady hrál různé pohádkové bytosti. Náš rozpis služeb byl velice pestrý – šašek, čert v pekle, vodník, ... Potkal jsem tady spoustu zajímavých lidí. Tady nepracoval nikdo normální (smích), takže my jsme si tam všichni sedli a tu práci jsme si opravdu užívali. Bylo to velmi zajímavé období několika měsíců, pro které jsem tehdy přerušil své studium na nástavbě. Ke škole jsem se už poté nevrátil, ale obor kuchař-číšník jsem zúročil při provozu hospůdky, kterou jsem nějakou dobu provozoval, a našeho rodinného penzionu, který stále funguje. Přitom jsem ale stále vystupoval, a když Čabikova představení začala převažovat, cesta byla jasná.

Máš nějakou zkušenost i s filmem a kamerou?

Zahrál jsem si pouličního baviče ve filmu Léto v Praze. Byla to německá produkce a jsem na scéně jen chviličku, ale bylo to moc příjemné natáčení. Měl jsem možnost účinkovat i v reklamě, kde jsem si zahrál hokejového rozhodčího.

Zkus nám trošku přiblížit svou práci zevnitř. Co ti přináší? Co se v tobě odehrává, když vstoupíš na jeviště?

Radost, smích, energie a především...