Povídání v holubníku s Josefem Pavelkou

Holubník v lidové řeči označuje zmatek a nepořádek. Skutečný holubník je ale něco úplně jiného. Alespoň ten Josefa Pavelky z Černína. V jeho holubnících na dovře rodinného domu je vše vzorně uklizené a chová v nich kolem sedmdesáti poštovních holubů. Mezi nimi téměř nejrychlejšího holuba z celé Moravy. Na nedávném prestižním závodě mu k vítězství chybělo jen několik vteřin. Z Krajkové u Sokolova doletěl do Černína za necelé čtyři hodiny rychlostí téměř devadesát kilometrů za hodinu. V konkurenci 21 236 holubů, které na start přivezlo šestnáct kamionů. Svět poštovních holubů a jejich chovatelů je překvapivě fascinující.

Pane Pavelko, víte, že když mi bylo asi šest let, dal mi děda k večeři holoubě? Choval je na vesnici. Ochutnal jste někdy něco podobného?

Když jsem byl malý, tak ano. A taky u dědy. Maminka byla výborná kuchařka a dělala skvělou nádivku. Dnes bych už ale holuba nesnědl.

Vy ovšem nechováte obyčejné holuby, ale poštovní. Ti se snad nejí. Jak jste se k tomuto koníčku dostal?

Můj děda měl kromě obyčejných i okrasné holuby a různě je křížil. Vždycky mě je bavilo pozorovat. Jednou mezi ně přiletěla poštovní holubice. Spářila se s obyčejným holubem a měla mladé. To bylo moje první setkání s poštovními holuby. Začal jsem se o ně zajímat a zjistil, že se dokážou vracet domů i ze stovek kilometrů. Jsou k tomu cíleně vyšlechtění, mají robustnější konstrukci a jsou bystřejší. Bylo mi asi sedmnáct a chtěl jsem si to ověřit. Vzal jsem holubici do Znojma. Vrátila se. Pak do Brna. Vrátila se znovu. Nakonec do Prahy. A zase byla doma dřív než já. Tehdy jsem si řekl, že na tom něco bude. Pořídil jsem jí poštovního partnera, dali se dohromady a už to jelo. Později mě jeden známý z Jevišovic pozval do spolku chovatelů. A zůstal jsem tam dodnes. 

Jak se vlastně dává dohromady holubí pár? Co když se sami sobě nelíbí?

Dá se tomu pomoct. V zimě…

…bývají samci a samice oddělení. Na jaře dostanou chuť párovat se. Když dáte samce a samici do boxu, někdy se hned nesnesou, tak je rozdělíte mřížkou. Za den nebo dva už většinou sedí vedle sebe a je hotovo. Dají se také trénovat, například když písknu a jsou na volno na dvoře, vrátí se do holubníku.

Dobře, tohle bych pochopila, ale jak holuba naučíte vrátit se domů?

To se učit nemusí. Mají vše v sobě. Vracejí se tam, kde se narodili a kde mají domov. Dodnes se ale přesně neví, kde tu schopnost získali. Vědci tvrdí, že se orientují podle vůně nebo díky magnetickému poli, jako by měly zabudovaný kompas. Já mám na dvoře vlaštovku a ta také trefí. Přiletí pokaždé až z Afriky. Takže při závodech holuby odvezeme na vzdálené místo a vypustíme. Na noze mají čip. Po příletu snímač, který mám na střeše, zaznamená čas a počítač spočítá rychlost. Můj holub letěl rychlostí 1 843 metrů za minutu, tedy téměř dva kilometry. Za hodinu urazil skoro devadesát kilometrů. Na vítězství mu chybělo jen pár vteřin. O úspěchu rozhoduje, zda je zdravý, vytrvalý a jakou má chuť vrátit se domů.

Ale jak fungovali poštovní holubi ve válkách? Ti se na bitevním poli asi nenarodili.

Jednotky měly mobilní holubníky, často na vozech nebo maringotkách. Jak se posouvala fronta, posouval se i holubník. Když bylo potřeba předat zprávu, například o tom, že je třeba posílit nějaký týl, holuba vypustili a on se vrátil na základnu. To ale ještě vůbec neexistovaly telefony. Dnes už jsou poštovní holubi chováni jen kvůli sportu. Podobně jako dostihoví koně. Chovatelé sledují rodokmeny a snaží se vyšlechtit co nejlepší závodníky.

Jak probíhal závod, ve kterém váš holub uspěl?

Ten den musí prostě všechno sednout. Na start přijelo šestnáct kamionů. V každém tisíce holubů, které cestou nabírali. V půl sedmé ráno všechny vypustili. Najednou se do vzduchu zvedlo přes 21 tisíc holubů. Závodu se tradičně zúčastní celá Morava, protože je velmi prestižní a jde pro nás o velkou událost. Soutěž nese jméno Katovický memoriál jako připomínka chovatelů, co zemřeli v roce 2006 při zřícení haly pod tíhou sněhu v Katovicích, kde se tehdy konala mezinárodní výstava. Zemřelo tam šedesát šest holubů a tři chovatelé.

Jak se trénuje u holubů forma?

Podobně jako u sportovců. Nejdřív kratší lety kolem domu, pak delší. Začínáme ve Znojmě a postupně vzdálenost prodlužujeme. Důležitá je i strava. Po závodě dostanou lehčí krmení, až později energeticky bohatší směs, klidně se slunečnicí. To máte jako u sportovců, také si nedávají po zápase knedlo vepřo. Je neuvěřitelné, co holubi dokážou. Já jedu do Prahy autem, jen se vezu, a jsem unavený. Oni tu vzdálenost uletí vlastní silou raz dva, a to Praha pro ně není nějaká extra vzdálenost, létají mnohem delší tratě, dokonce i osm set kilometrů například z Belgie, Bruselu, a jsou schopni vše zvládnout za jeden jediný den.

Poznáte talent už u mladých holubů?

Do určité míry ano. Sleduji, jak létají a jak se vracejí. Důležitý je i původ. Ale jistotu nemáte nikdy. Do závodu jsem nasadil čtyřicet holubů a dva se nevrátili. S tím musíte počítat. Ohrožují je dravci, elektrická vedení… Holub letí obrovskou rychlostí, je soustředěný na návrat domů, hlavu má rozpálenou a stačí okamžik nepozornosti.

Dáváte svým šampionům jména?

Ne. Ale když se jim něco povede, dostanou pár semínek navíc. Takový úspěch jako nyní jsem ale ještě nezažil. A to se tomu věnuji dvacet let. Už nějaké úspěchy a poháry mám, ale tohle bylo něco úžasného. Takový se chovateli může podařit třeba jen jednou za život. Je v tom kvalita zvířete, ale i kus štěstí jako ve Sportce.

Jak dlouho vydrží poštovní holub závodit?

Zhruba pět let. Pak výkon postupně klesá. Ti nejlepší u nás dožijí. Méně úspěšné často darujeme začínajícím chovatelům.

Počkejte, mluvíme pořád o těch holubech, ale létají na závodech i samice? 

Obojí. Samice bývají vytrvalejší a lépe si poradí v komplikovaných podmínkách. Jsou ale menší. Samci často dominují za ideálního počasí. Prostě jako u lidí, žena dokáže v krizích zapnout víc vůle, aby se dostala domů.

Co na váš koníček říká manželka?

Asi si někdy myslí, že mi zabírá moc času. Ale už si zvykla. Naši kluci zase chodí na ryby. Každý máme něco. Kdybychom žili v Belgii, byla by asi ráda víc, protože tam se šampioni prodávají za velké peníze a jsou za výhry finanční odměny. U nás ne. Na druhou stranu tenhle koníček děláte o to více pro radost.

Máte ještě nějaký chovatelský sen?

Když holub nasbírá dost bodů za výsledky, stane se olympionikem. Mít doma olympionika, to by bylo něco.

Tak ať se vám to splní.

text a foto: -jan-