Pokračovat v životě neznamená opustit toho, kdo zemřel, říká psychoterapeutka Petra Burianová

V období dušiček si připomínáme ty, kteří už s námi nemohou být. Někdy je smutek a bolest z odchodu milovaného člověka nesnesitelně nekonečná. Jak se vyrovnat se ztrátou blízkého a jak žít dál, aniž bychom museli zapomenout? O tom jsme hovořili s psychoterapeutkou Petrou Burianovou, která působí v Pomněnce, což je služba pozůstalostní péče znojemské oblastní charity. V rozhovoru přibližuje, jak lidé truchlí, proč je důležité o smrti otevřeně mluvit a kdy je dobré vyhledat pomoc.

Paní Burianová, když se řekne pozůstalostní péče, většina lidí si možná představí pomoc lidem po ztrátě. Jak ale vlastně vznikla myšlenka této služby a komu dnes nejčastěji pomáhá?

Vznikla jako přirozené pokračování komplexní péče domácího hospice. Když se člověk dostane do jeho péče, nemusí v závěru života podstupovat další hospitalizace ani náročné cesty k lékařům. Pokud si to přeje, může zůstat doma ve svém prostředí a mezi svými blízkými. A hlavně na to není sám. Je tu celý hospicový tým – zdravotníci, sociální pracovník, psycholog i duchovní. Každý z nich pomáhá pacientovi a jeho rodině podle toho, co právě potřebují. Když pak péče o pacienta skončí jeho úmrtím, péče o jeho rodinu pro nás nekončí. I proto vznikla Pomněnka, která nabízí podporu lidem v období po ztrátě. Stejně jako v hospici ji poskytujeme komplexně – z pohledu psychologa, psychoterapeuta, sociálního pracovníka i duchovního.

Služby Pomněnky ale nejsou jen pro klienty spolupracující s hospicem, viďte?

Od ledna 2024 je Pomněnka otevřená všem lidem, kteří procházejí ztrátou, nejen rodinám našich hospicových pacientů. Nejčastěji pomáháme dospělým i dětem po úmrtí blízkého člověka. Podporujeme také rodiče po ztrátě miminka během těhotenství, při porodu nebo krátce po něm. Spolupracujeme také se školami, institucemi a firmami, které se ve svém kolektivu setkají se ztrátou.

Je tato pomoc pro klienty finančně dostupná?

Díky podpoře nadace EP Group můžeme tuto péči poskytovat bezplatně. Je pro nás důležité, aby finanční situace člověka nebyla překážkou, když pomoc potřebuje. A právě proto chceme hledat i další možnosti, jak fungování Pomněnky podpořit a udržet ji dostupnou i do budoucna. Jednou z nich je naše první benefiční divadelní představení, které se uskuteční 24. listopadu a výtěžek z něj využijeme na další fungování Pomněnky.

Smrt je téma, o kterém se nemluví snadno. Pro vás je však každodenní pracovní náplní. Jak vnímáte otevřenost společnosti k tomuto tématu?

Myslím, že se jako společnost postupně učíme o smrti mluvit otevřeněji a přirozeněji, ale stále v tom máme velký prostor ke zlepšení. Ve své práci se setkávám s tím, že lidé často nevědí, co říct, jak se chovat k člověku, který někoho ztratil, nebo jak mluvit o smrti s dětmi. Někdy máme dokonce tendenci člověka, který truchlí, před smrtí a bolestí spíše chránit. Přitom právě možnost o zemřelém mluvit, vzpomínat, pojmenovat smutek a sdílet, co člověk prožívá, může být důležitou součástí truchlení. U dětí a dospívajících to vidím velmi výrazně. Smrt pro ně není méně skutečná jen proto, že o ní dospělí někdy raději nemluví. Potřebují především bezpečný prostor a pravdivé, srozumitelné informace. Zároveň mám pocit, že se v posledních letech něco mění – více se mluví o truchlení, vznikají služby pro pozůstalé a téma smrti se postupně dostává i do veřejného prostoru. Přesto bych řekla, že jsme stále spíše na cestě k tomu, aby smrt byla vnímána jako přirozená součást života, o které se dá mluvit bez rozpaků a bez potřeby hned bolest odstranit.

Co člověku nebo společnosti může tato otevřenost přinést?

Myslím, že otevřenost vůči tématu smrti nám může přinést především větší možnost přijmout smrt jako přirozenou součást života. Pro jednotlivce může být důležité, že nemusí své emoce skrývat nebo mít pocit, že...