Maixnerovy boubelky ve vlídném objetí Iva Šmoldase

Akademický sochař Zdeněk Maixner a muž mnoha profesí PhDr. Ivo Šmoldas mají rozdílné profese, avšak jednu věc – a tím jsem si jist – společnou. Vnímají boubelky, jimiž je momentálně znojemský Dům umění doslova těhotný, velice vlídně. 

Pan Maixner to dokazuje výtvarným pojetím a pan Šmoldas slovem. Oba svými výrazovými prostředky umělecky pojaté boubelky láskyplně objali. Přesně tak tomu bylo minulý čtvrtek, kdy na Masarykově náměstí byla zahájena výstava prostorově poněkud atraktivnějších dam.

Početné publikum přítomných bylo rozličné, tudíž šlo obtížně usoudit, nakolik byli tito diváci boubeloidně potěšeni, anebo halinopawlowsky překvapeni. Alespoň trochu však zaskočeni byli ve chvíli, kdy distingovaný a gentlemansky vždy uhlazený Ivo Šmoldas užil – při vernisážích poměrně málo frekventované – slovo prdel.

Tuto část těla ovšem nezaváhal ocenit, ale nadto podtrhnout její neopomenutelnost. Zadek by se zkrátka šidit neměl. Přesně o tuto část těla totiž na výstavě jde. Hlava i nohy jsou pochopitelně důležité, nicméně impozantní pozadí je možná přece jen o trochu důležitější, poněvadž jistí stabilitu faktickou, ale často také životní. 

Ivo Šmoldas je renesanční osobnost mnoha profesí. Překladatel, publicista, redaktor či scénárista, mimo dalších. Hlavně ovšem viditelná a nepřeslechnutelná persona nejen kvůli své nezaměnitelné dikci, ale především díky osobitému smyslu pro humor, což hravě prokázal během úvodního slova, jehož se ujal s moudrým nadhledem. Nadto evidentně rád, protože ho s autorem expozice Zdeňkem Maixnerem pojí dlouholeté přátelské vztahy.

Ivo Šmoldas nezaváhal před expresivně zabarveným výrazem, který sice nikdo nečekal, nicméně ho použil ve vhodný okamžik elegantně i s vrozeným citem, poněvadž moc dobře ví, kdy je společensky přijatelné nechodit pro slovo daleko.

Nikoho tedy nepohoršil a v dané chvíli, která byla v důstojném prostředí Domu umění nenuceně kultivovaná, ono slovo sedělo jako prdel na hrnci.

Vlastimil Mrva

foto: Daniel Rubeš