Když Vánoce nejsou šťastné a už vůbec ne veselé

Ti, kteří umějí rozdávat naději, tvrdí, že notoricky známé rčení neplatí absolutně. Naděje prý totiž neumírá jako poslední, ale neumírá vůbec. Americký herec Christopher Reeve po pádu z koně byl až do své smrti upoután na invalidním vozíku. Ale ve chvíli, kdy se částečně vrátil k filmování, řekl: Jakmile se rozhodnete pro naději, je možné všechno. O tom, jak užitečná může být taková víra, vědí charitní pracovníci svoje.

Především o tom bude tohle vánoční povídání.

Kolikpak asi existuje lidí, kteří si nemohou dopřát nic z toho, co dělá Vánoce Vánocemi? Moc, nebo málo? Ani jedno. Je jich přesně tolik, abychom na ně nezapomínali, a vykročili jim vstříc. 

Jsou však takoví, pro něž zůstává prázdnou frází, že nadcházejí jakési svátky klidu a míru, poněvadž neznají nic jiného než stres. Strach z toho, co přijde... 

A vánoční stres bývá nejbolestivější. Jde o velmi náročné období nejen pro ně, ale také pro pracovníky Oblastní charity Znojmo, kteří se zabývají činnostmi, jež jsou neocenitelné.

Sen o společné budoucnosti skončil dřív, než začal

Tento příběh je sice lokalizován do přesného místa znojemského regionu, ale víc vám prozradit nemohu, poněvadž vysoký stupeň anonymity dává předpoklady, že sociální péče bude mít hmatatelný efekt. Jde o citlivé záležitosti, jimž by veřejná prezentace uškodila.

Zkrátka ne všechno do novin patří.

Jestliže Vánoce stále zůstávají obdobím hřejivých vzpomínek a bilancování, pak pro Pavla je tomu právě naopak. Se svou partnerkou Janou, která živořila taktéž bez domova, našli přechodné útočiště ve squatu. 

Squatting značí obsazování starých, povětšinou neobývaných pozemků či domů, tedy míst, které squatter nevlastní ani si ho nepronajímá. Jedná se o urbánní sociální hnutí, jehož datum vzniku spadá do sedmdesátých let 20. století.

Pavel s partnerkou – i přes skromné podmínky – dokázali každoročně vykouzlit vánoční atmosféru plnou sounáležitosti. Jeden druhému nahrazovali rodinu, která je však oba odstřihla. Bojovali však s vědomím, že jeden se může spolehnout na druhého. Za nějaký čas se jim podařilo našetřit na ubytovnu a vykročili vstříc novým začátkům.

Jenomže přišel tragický zlom. 

Jana zemřela a Pavel se ocitl sám. Spirála se roztočila sestupně a on se znovu ocitl na ulici, bez financí a navíc se ztrátou vůle vzdorovat nepříznivému osudu bez partnerky. Ty letošní Vánoce pro něj budou patrně více než kruté. Bez Jany i bez střechy nad hlavou. 

Naději a útěchu mu však přinášejí rozhovory s pracovníky Charitní záchranné sítě, kteří mu v těchto těžkých chvílích pomáhají. Ačkoliv nemůže trávit Štědrý večer s rodinou, díky Charitě zažije alespoň chvilku lidské blízkosti.

Lidé se mohou domnívat, že Charita je instituce, jejíž stěžejní činností je rozdávání darů potřebným. Tak docela pravda to není. Za prvé tato instituce funguje jako pouhý zprostředkovatel těch darů, které Charitě dávají k dispozici jiní. A za druhé daleko důležitější zůstává, že takto strádajícím je zajišťován pravidelný sociální kontakt. 

Teplo lidské dlaně.

Cena daru nespočívá v hodnotě, nýbrž v jeho vhodnosti. Ten, kdo nemá Vánoce v srdci, nenajde je pod stromkem. Snahou Charity pak zůstává naučit klienty uvažovat tak, aby ty Vánoce pod stromečkem skutečně našli, i kdyby to měla být pouhá smrková větvička ve váze na stole. Aby je ani ve snu nenapadlo, že stereotypy, v nichž uvízli, nejdou změnit vůbec, potažmo ze dne na den. 

Je to zmýlená, která platí.

Jdou totiž změnit z hodiny na hodinu, je-li vůle.

Nikoliv dar, ale myšlenka dobra se počítá.

„Pro lidi bez domova připravujeme tradiční štědrovečerní řízek, na kterém si společně s nimi posedí i naši pracovníci a dají jim pocítit, že osud žádného člověka nám není lhostejný. Vánoce nemusejí být vždy veselé, ale s trochou pomoci mohou být alespoň o trochu méně osamělé,“ říká Karel Dvořák, vedoucí Charitní záchranné sítě.

Charita jako záchranný pás samoty

Matka Tereza, římsko-katolická jeptiška, tvrdila, že nejstrašnější bídou je samota a přesvědčení o vlastní nepotřebnosti. 

Jde o pocity, s nimiž se ti, jimž je nutno podat pomocnou ruku, musejí konfrontovat dennodenně.

O Vánocích nastává zrovna ten čas, kdy potřební potřebují. 

Potřebují ale víc než dárky cosi docela jiného. Onu vzácnou možnost popovídat si, zavzpomínat a štědrovečerní den rozptýlit do tisíce drobných radostí, které je přivedou na pozitivní myšlenky, zvlášť uvědomíme-li si, že ponurá atmosféra nastupující zimy se táhne už od Dušiček.

„Hodně seniorů zůstává o Vánocích osamocených, i když rodinu mají. Jenomže ta přijede až na Štěpána a oni jsou na Štědrý večer zavřeni mezi čtyřmi prázdnými stěnami. Každý na někoho čeká a on nepřijde. Jakkoli senioři tvrdí, že sami být chtějí, už koncem ledna naříkají, že děti se zase neukázaly. A oni na ně tak toužebně čekali,“ popisuje časté situace Radka Růžičková, sociální pracovnice, jež má za sebou bohaté zkušenosti jako dlouholetý terénní charitní pracovník. Takže příběhů, které měly vždy emočně vypjatý konec – ať už dobrý, nebo špatný – zažila víc než dost. Tato zkušenost ji však naučila smutné věci, o nichž většina populace nemá ani tušení, vnímat velice citlivě.

„Máma čtyř dětí, která ví, že hned po Vánocích bude muset opustit bydlení v azylovém domě, žije s narůstajícím stresem, protože ještě neví, kam s dětmi půjde. Chce zůstat ve Znojmě kvůli školce, aby děti mohly mít kamarády, ale v tyto dny prožívá vánoční zneklidnění…

Jiná máma dvou dětí, která zuby nehty drží podnájem, se snaží, aby všichni měli hezké Vánoce. Žije však s partnerem, který nepracuje, a navíc užívá návykové látky. Neodsuzujme ji, láska někdy bývá slepá. A co jí pořád běží hlavou? Že se něco stane zrovna na Vánoce, že bude zase křik, příjezd policie,“ popisuje dva konkrétní případy, které musejí charitní pracovníci ošetřovat tak, aby těm dvěma ženám ukázali, že lze žít odlišně. Je to složité, ale nikoliv neřešitelné, i když s bezvýchodnými situacemi se někdy musejí smířit obě strany.

Nejde o kapitulaci, jde o šanci začínat znovu a znovu.

Charita může být záchranným pásem samoty, ale ne všichni, jimž je nabídnuta pomocná ruka, ji zvládnou uchopit pevně.

Kdo vánoční atmosféru nezažil, neumí ji ani vytvořit

Charitní pracovníci sice přinášejí do rodin vánoční atmosféru, kterou matky neumějí svým dětem vytvořit, protože ji nezažily, ale musejí být psychicky připraveni na to, že ne vždy se napoprvé podaří dosáhnout kýženého efektu.

Rozdává-li Charita naději, musí mít především trpělivost, protože darovat někomu perspektivu čehosi lepšího je běh na dlouhou trať. Nejdůležitější je fakticky ukázat, jak na to. Obyčejné praktiky jsou ty nejúčinnější. Proto zapojují členy rodiny do činností, které dosud nezažili. Poprvé s nimi pečou cukroví, poprvé pouštějí při zdobení vánočního stromečku koledy, poprvé s nimi zpívají, poprvé vytvářejí atmosféru klidu a pohody…

Příběhy, které na charitní pracovníky při práci v terénu doléhají, ovšem vyžadují psychickou odolnost.

Otec po rozvodu zůstal sám se třemi velmi malými dětmi předškolního věku. Ačkoliv na Vánoce dostanou děti spoustu dárků od různých organizací, to nejdůležitější mezi sebou mít nebudou – maminku. Ta rodinu opustila, potýká se se závislostí na alkoholu a s dětmi se nestýká, nejeví o ně zájem. 

Avšak děti se na ni pravidelně ptají. 

Tedy zatím. 

Chybí jim ženský prvek v rodině. Tatínek dělá, co je v jeho silách, snaží se vše přizpůsobit dětem a pečovat o ně tak, aby mohli zůstat všichni spolu. Sám to neměl v životě lehké, a tak se učí, jak vše zvládnout dobře, ale přitom se obává, že vánoční stres bude silnější než on a že ho položí na lopatky.

Proti napětí v rodině bývá bezmocné i kouzlo Vánoc

Když rodina čelí finančním problémům a zároveň má potíže ve vztazích, může to mít na děti velmi negativní dopad, a to zvláště během Vánoc. Toto období, které by mělo být plné radosti a pohody, může být pro děti velmi stresující a traumatické, pokud rodina zápasí s nedostatkem peněz a s napětím mezi jejími členy. 

Pokud rodina navíc přijde o bydlení, může to způsobit, že se děti cítí nejistě a ztrácejí pocit bezpečí. To může vést k úzkosti, smutku a dalším problémům, což je obzvlášť bolestivé v době, kdy by měly zažívat kouzlo Vánoc.

I v takto složité situaci však charitní pracovníci nesmějí ztratit to, co hodlají předat svým klientům: Naději, která zde je a bude!

Také klienti Charity mají duši, třebaže utrápenou a vyděšenou, choulící se někde v koutku člověka, jenž si v životě užil svoje.

Říká se, že na Vánoce vedou všechny cesty domů.

Tyto svátky bývají emocionálně vypjaté pro všechny, ale především pro ty, kteří cestu domů stále hledají.

Vždycky ale bude žít naděje, že jim Charita pomůže tuto cestu zase najít.

Vlastimil Mrva 

ilustrační foto: charita.cz