Když sucho vysuší i suchý humor

Japonci říkají, že také suchý strom oživuje krajinu, ale nevybavuji si žádné přirovnání, které by se pokusilo vzkřísit vyschlé koryto řeky. Jenomže i smutek vodního toku, který nedávno šplouchal vodou, není tichý úplně. Dokáže křičet mlčením o tom, že nic v přírodě se neděje jen tak. Bez příčiny. 

Jde o varování, aby člověk přibrzdil, dokud je čas. 

Bítovská zátoka ustupující suchu, které z ní upíjí ze všech stran (kterak dokladují snímky), je možná jednou takovou předstihově výstražnou informací. Nedostatek vlhkosti přírody jako kdyby kopíroval prašnou vyprahlost, jež zavládla v mezilidských vztazích. 

Na hradě i v podhradí.

Politika – abych nechodil pro příklad daleko – je dnes takovou aridní výkladní skříní všeho nekultivovaně vyprahlého, co už dávno přestalo dýchat člověčinou.

Vysušené moudrosti se obával už Platón, řecký filosof, jenž před čtyřiadvaceti stoletími neměl ani šajn o tom, kam až politická rétorika může klesnout.

Abych nebyl osočen z neadresnosti, vypomohu si konkrétním citátem.

Jistý prostořece bonmotický exprezident – jenž trvale snídá vtipnou kaši z ovesných vloček, do níž mu každé ráno čůrá komorník – suše prohlásil, že pes, který si přičuchne k zadku druhého psa, získává více pravdivých informací než divák ČT 24...

Co s tím?

S novináři holt mají problém zejména ti, co mají máslo na hlavě.

Snažme se však nezemanovatět a brát věci s úsměvným odstupem než s humorem člověka, jemuž vtipný nadhled vyschl.

Vždyť žádný zpráchnivělý rostlinný organismus v pouštním období neskuhrá na poměry, poněvadž ví, že by tím propíchl sám sebe ještě víc. 

Proč bychom tedy měli naříkat my?

Nenechat se suchem přírody a politiky otrávit, to je oč tu běží!

text a foto: Vlastimil Mrva