Myš: Pomsta je pokrm, který nejlépe chutná za studena

14.05.2010

---

Lineárně přímočarý příběh o hospodáři, který vypěstoval řepu obřích rozměrů, již nebyl schopen sklidit. Přizval si na pomoc ženu, vnučku, psa i kočku. Veškeré úsilí se však minulo účinkem. Řepa vězela v zemi jako zub moudrosti v čelisti zkamenělého dinosaura. Teprve když byla přivolána myš, řepu se podařilo ze země úspěšně vytáhnout.
Bezkonkurenčně prajednoduchá pohádková historka vyvolává nekonečné diskuze o tom, proč to byl zrovna onen všemi pronásledovaný hlodavec, kdo se rozhodl, že pomůže člověku v tísni. Ať tak, nebo onak, jisté je jedno: Bylo to malé šedivé zvířátko, které pomohlo nenáviděnému tvorovi, jenž se celý život nezabýval ničím jiným než hubením myší.

Mezi myší populací koluje výstižná anekdota, která se mně líbí: Vidíte, jak jsou lidé blbí? Stavějí stropy, a přitom chodí po zemi!
Stálo mě to sice chvilku přemýšlení, ale nakonec jsem na to kápla. Jestliže mohou být lidské civilizace intelektuálně poněkud insolventní ve stropní architektuře, proč by si nemohly podobně neobratným způsobem počínat třeba při zahradnických pracích? A udělala jsem tu nejrozumnější věc, která mě napadla. Vše jsem si správně načasovala.
Dědek zasadil řepu, a protože byl odjakživa hamoun, zvolil gigantickou odrůdu. Bylo mi hned od začátku jasné, že mamutí kus, který mu vyroste, nemůže sklidit sám, protože jeho kondice šla v posledních letech rapidně dolů. Sotva se mu podařilo občas na mne nastražit past, o tom, že by na zahrádce vykopl motykou krtka, nemohlo být ani řeči. A polemizovat, zda se mu podaří vytáhnout řepu, která dosáhla obří velikosti, postrádalo smyslu vůbec.
Věděla jsem tudíž od začátku, co se stane. Když nastal onen dlouho očekávaný den sklizně, vykoukla jsem z nedaleké díry a pozorovala rachitického starce, kterak předvedl něco, nad čím jsem se mohla potrhat smíchy. Rozvážně se rozkročil, předklonil, uchopil řepu oběma rukama za husté zelené listoví, zabral ze všech sil - a hlasitě si prdl.
Řepa se nepohnula ani o píď.
Zapištěla jsem radostnou škodolibostí, protože mi bylo jasné, že když se dědkovy neúspěšné pokusy budou opakovat, užene si leda kýlu a nebude schopen vytáhnout ani zubní protézu z vlastní huby.
Dědek se ale nevzdal tak snadno a vzápětí si přizval na pomoc babku. Situace se opakovala pouze s tím rozdílem, že tentokrát pšoukali unisono oba.
Na druhý den se k nim připojila vnučka. Výsledný efekt byl stále nulový, protože řepa vězela v zemi se stejným odhodláním jako přesvědčení v dědkově hlavě, že si na lákavě vypadající okopanině co nevidět pochutná.
Nepochutnáš, pomyslela jsem si tenkrát s hřejivou zlomyslností, kterýžto pocit byl tak silný, že ho cítím v žaludku ještě teď.
Nastal další den, který dědkovi řinesl znepokojivé zjištění, že s nasazeným lidským potenciálem nad řípou nezvítězí.
I přivolal na pomoc psa s kočkou s obavami, že pokud nepomohou ani zřetězené síly domácího zvířectva, bude muset - ač velmi nerad - požádat o pomoc nenáviděného hlodavce - tedy mne - jehož se marně pokouší zlikvidovat už léta.
Dědek byl ale špatným lovcem, a jediní živočichové, jež pravidelně lapal, byla klíšťata. Ze mne si vyrobil doživotního a spolehlivého nepřítele, jehož nyní musel s velkou pokorou požádat, zda by nepřiložil packu s drápky k dílu. K té chvíli se schylovalo, poněvadž jak jsem správně předpokládala, kočkopsí pomocníci se ukázali býti k ničemu. A pak se to stalo.
Dědek, když padl soumrak, pronesl onu památnou větu, na kterou jsem čekala jako na myší smilování: Zítra zavoláme na pomoc toho malého parchanta, kterého se mi už léta nedaří zabít!
V tu chvíli jsem vyrazila a vyhrabanými pěšinkami oběhla všechny sousedské partaje v okolí s tím, že je zvu na hostinu. Dorazily všechny, i ty potkaní, se kterými jsem sice moc nemluvila, avšak jestliže jsem chtěla, aby výsledný dojem překvapení byl omračující, musela jsem překousnout lecjakou druhovou hašteřivost mohutnějších kolegů.
Když jsem pak brzo ráno nastoupila jako poslední pomocníček za dědka, babku, vnučku, psa a kočku a jenom naoko zatáhla, olbřímí řepa vylétla ze země, jako kdyby ji někdo přes noc namydlil.
Protože zevnitř byla dočista vyžraná...
VLASTIMIL MRVA       
(příště: O Pinocchiovi)

« zpět  ^ top

CHCEŠ PŘIDAT KOMENTÁŘ? Zaregistruj se, nebo se přihlas.