Erik Schwarzbach: Dnes se může dostat na špici každý hulvát, který má peníze

Mít tu čest zažít návštěvu u manželů Schwarzbachových z Miroslavi je za odměnu. Pan Erik letos oslaví devadesátiny a je v neskutečné fyzické i psychické kondici. Stále pracuje a překládá, loni mimo jiné pamětní knihu o Miroslavi, jejíž text byl napsán ještě před druhou světovou válkou německy takzvaným kurentem. Žije s manželkou Mílou na kraji města v domě jejích rodičů, kde jsme se sešli. Už samotný příběh jejich manželství by vydal na román. Původně jsem si chtěla povídat pouze s panem Erikem, ale nakonec se stala součástí následujícího rozhovoru i paní Míla, byť v menší míře, dokonale se doplňují. 

Narodili jste se tady v Miroslavi?

Míla: Ne oba. Erik v Praze a válečná i poválečná léta strávil až do roku 1948 v Žatci. Já se narodila o necelý rok později přímo ve vedlejším pokoji kuchyně, kde teď sedíme. Bydlíme tu od roku 1997. Dům, převážně z nepálených cihel, jsem zdědila po mamince. Když jsme ho opravovali, našli jsme nepálenou cihlu s letopočtem 1790. Vždy to bývalo hospodářské stavení.

Erik: Historie mého spojení s Miroslaví je trochu komplikovanější. Studoval jsem v Brně na přírodovědecké fakultě a po studiích jsem dostal umístěnku do šlechtitelské stanice v nedalekých Branišovicích. V té době jsem už Mílu znal z Brna, kde jsme zpívali v evangelickém pěveckém sboru Blahoslav. Až tady v Miroslavi jsme se ale spřátelili víc, vypadalo to nadějně, ale nakonec se rozhodla, že si mě nevezme a naše cesty se rozešly. 

Vážně? A proč?

Míla: On byl zvláštní člověk, víte? Rozhodovala jsem se, jestli si ho vzít, to ano. Jenže on nečetl beletrii, nebo aspoň ne takovou, jakou jsem četla já. Pořád něco studoval.

Erik: Ale beletrii jsem četl taky.

Míla: Jenže málo. Měl i zvláštní stravovací návyky, do detailů se pouštět nebudu. Nakonec jsem se vdala za jiného a odstěhovala do Prahy. Manželství nebylo ideální a bezdětné. Zkusila jsem si své, pak jsem ovdověla, osvojila si adoptivní dceru. Po převratu 1989 se objevil znovu Erik, a najednou se stará láska zas probudila.

Jak se do té doby vyvíjel váš život, pane Eriku, než vás manželka napodruhé přijala?

Erik: Nezůstal jsem sám. V roce 1968 po vpádu vojsk Varšavské smlouvy jsem odjel do Německa, kde jsem působil na zemědělské faktultě Technické university Mnichov ve Freisingu a pak jako hostující vědecký pracovník jsem se v mezinárodním šlechtitelském ústavu nobelisty Borlougha v Mexiku seznámil s Mexičankou, s níž jsem se oženil. Mám s ní dvě dcery, žijí v Rakousku. Následovala habilitace a dvouleté Heisenbergovo stipendium. To byla pracovně zajímavá doba, kdy jsem ve spolupráci s izraelskými kolegy sbíral plané ječmeny v Izraeli a získával z nich geny rezistence proti chorobám ječmene. Mnoho evropských odrůd dnes tyto geny nosí. Roku 1989 v Československu padl komunismus a na jedné vědecké konferenci v Budapešti mě kolegové z Česka přemlouvali, abych se vrátil. V Praze se totiž uvolnilo místo ředitele odrůdového zkušebnictví v ÚKZÚZ a byl jsem podle nich ideálním kandidátem díky jazykovým znalostem, kontaktům s tuzemskými i zahraničními šlechtiteli a svým počítačovým programům pro šlechtění a hodnocení odrůd. Nakonec jsem kývl. Mé manželství už bylo v podstatě rozpadlé a rozvedené, když jsme se s Mílou znovu setkali. Měla v Praze vlastní byt a stará láska znovu vzplála. Tak jsme se našli. Na důchod jsme se tedy přestěhovali do Miroslavi, kde naše láska vlastně začala.

Jste spolu přes třicet let. Loni jste, pane Eriku, přeložil pamětní knihu Miroslavi z německého kurentu, to dnes už umí málokdo.

Erik: Myslím, že v regionu umí kurent ještě historik Petr Eckl. To překládání mě bavilo a hodně jsem se o Miroslavi dověděl. V důchodu jsem si…