Divoký zelinář – jitrocel

Málokterá léčivka se může chlubit tolika lidovými názvy: jitrocín, celníček, celdoň, babka, hojílek, myší ocas nebo ouško, ranocel, volský anebo beraní (ba dokonce olověný) jazyk či svalník. Patrně nejvíc bizarní klasifikaci zvolili severoameričtí indiáni, kteří jitrocel hanlivě označovali jako „stopa bledé tváře“, neboť kolonizátoři přenášeli (pochopitelně zcela nevědomky) semena rostliny na botách. Takto se v Americe zapsal jitrocel větší.

Ale zpět na Znojemsko, kde kromě výše jmenovaného druhu roste jitrocel prostřední, chudokvětý a jitrocel vrannožka – ten se nám tu šíří kolem cest z Balkánu, ten si píše svůj vlastní příběh a zasloužil by si samostatné povídání. Dnešní díl ale bude o jitrocelu kopinatém, který vytváří typickou přízemní listovou růžici, z níž vyrůstá několik stvolů nesoucí klasy. Kvete od května do září a najdeme ho v blízkosti cest, na lukách, v trávnících i na zahradách.

Co a jak využít?

Květenství jitrocelů – botanicky klas – lze klidně jíst za syrova, jen tak venku. Nebo sušené. Ušetříme peníze za vlákninu psyllium, což není nic jiného než sušený klas jitrocelu indického. Kopinaté listy jsou též jedlé, chutnají nahořkle, slaně a po protažení v oleji houbově. Obstojné jídlo vytvoříme obalením listů v těstíčku a usmažením.

Ve fytoterapii se jitrocel kopinatý užívá při onemocněních dýchacích cest, nejčastěji ve formě sirupu vyrobeného z listů. Sušenou drogu ale můžeme ke stejnému účelu také aplikovat formou standardního nálevu. Jitrocel je legendou pro své hojivé a antibiotické účinky – přikládáme ho na ránu nejlépe v rozžvýkaném stavu. Ostatně to jsme dělali už jako děti. Listy jitrocele většího se přikládají jako obklad na čištění ran pro hojení.

Ing. Radomír Němec, Ph.D.

Jihomoravské muzeum Znojmo

Mgr. Vlastimil Mrva

(příště: MERLÍK)