Divoký zelinář - jahodník

Jahodník vlastní úctyhodný rodokmen (řečeno předlistopadovou terminologií slušný kádrový profil). Ty velké jahody, jak je známe z dnešních zahrádek, už okusili před čtvrtisíciletím na dvoře francouzského krále Ludvíka XV.

Divoké jahody jsou o poznání menší. Každopádně je to vytrvalá bylina s krátkým oddenkem a trojčetnými listy v přízemní růžici s květy v chudém vrcholíku. Jahoda není plod, ale souplodí nažek, to ví každý botanik, ale běžnému jedlíkovi to je jedno, ten si pochutná na vyšlechtěných jahodách. Opravdový fajnšmekr si trpělivě posbírá a vychutná i drobné divoké, ale o to výraznější.

Co a jak využít? 

Protože sběr drobných jahod je pracný, zůstaneme zpravidla u příležitostného mlsání venku, případně jich pár vezmeme na ozdobu dezertů. Listy sušíme nebo před sušením fermentujeme.

Trávnice se dá zaměnit za jiný druh jahodníku, například jahodník truskavec nebo jahodník obecný. Všechny tři naše jahodníky jsou ovšem použitelné.

Jahodník se snad dá zaměnit za okrasnou jahodku indickou, která svými plody a listy jahodník věrně imituje, ovšem pouze tvarem a barvou listů a jahod. V chuti se jahodám ani zdaleka nevyrovná, jedovatá není, ale u citlivých jedinců by mohla způsobit lehčí zažívací problémy. Botanicky jsou příbuzné asi jako jabloň a kdoule, patří do odlišných rodů v rámci téže čeledi. Na první pohled jahodku a jahodník poznáme v době květu, na rozdíl od jahodníku kvete žlutě a připomíná tak spíš mochnu. V zahradnických úpravách se používala jako půdopokryvná trvalka, která ráda zplaňuje.

Jahody – v rituálech údajně posilovaly romantické vztahy – byly v antickém Římě považovány za afrodisiakum, jehož pověst přetrvala do dnešních dnů, zvlášť v kombinaci se šampaňským.

Ing. Radomír Němec, Ph.D.

Jihomoravské muzeum Znojmo

Mgr. Vlastimil Mrva

(příště: Rulík)