Defilé hub jedlých a nejedlých, ale i jedlých pouze jednou

Včera v Jihomoravském muzeu ve Znojmě, respektive v Domě Umění na Masarykově náměstí odstartovala výstava, která je unikátní ze dvou hledisek. Jednak má jepičí životnost, ve čtvrtek musí končit, protože exponátům dojde dech, a rovněž představuje jedinečnou příležitost spatřit pohromadě mykologické exempláře, které mají k lidské rase rozdílný vztah. Člověk si na nich může pochutnat, anebo se jimi otrávit. Třetí alternativou zůstává pokochat se houbami, které jsou vzácné a stojí za vidění, třebaže je zblajznou jen odvážní fajnšmekři s kačením žaludkem.

Radomír Němec s majestátním troudnatcem kopytovitým. Oč méně je tato dřevokazná houba jedlá, o to více lahodí oku. Foto: -TIK-

Kurátor botanických sbírek znojemského muzea a na slovo vzatý mykolog Ing. Radomír Němec, PhD., jenž tyto hojně navštěvované předváděčky pečlivě připravuje v součinnosti s několika podobně disponovanými nadšenci, k titulku tohoto článku podotkl, že druhá polovina nadpisu tak docela pravdivá není.

„Zrádná čechratka podvinutá, která bývala dlouhá léta považována za jedlou, vyvolává velice specifickou otravu, respektive silnou autoimunitní reakci, která může způsobit rozpad červených krvinek, což končí zpravidla smrtí nebo transplantací ledvin. A je třeba zdůraznit, že ne u každého a rozhodně ne po první konzumaci. Čechratka dokonce byla během války popisována jako takzvaná gulášová houba, nadto velmi chutná, takže nikdo nikdy problém neviděl. Ale jen do chvíle, kdy po konzumaci čechratky zemřel na selhání ledvin slavný německý mykolog Julius Schäffer. Nejpodivnější však bylo, že pitva neprokázala přítomnost jakýchkoli nebezpečných látek, které by zapříčinily houbařovu smrt. Tato skutečnost má ovšem zřetelnou vypovídací schopnost. Nabádá k opatrnosti. Ne zcela probádaný mykologický svět dokáže zmást i profesionála, jakým Julius Schäffer bezesporu byl,“ vyslovil varování Radomír Němec.

Pane doktore, laicky řečeno bychom se tedy měli mezi stélkatými organismy – jak jsou houby odborně nazývány – pohybovat s maximální pokorou, tiše našlapovat a nabubřele si nemyslet, že jsme sežrali veškerou houbařskou moudrost?

Téhle době pokora chybí. A v lese se nedostatek pokory může smrtelně vymstít.

Češi ovšem – coby vyhlášený národ vytěžující lesy s čenichavou vytrvalostí ohaře – by nejraději sbírali houby kombajnem. Jak jste na tom v tomhle směru vy osobně? Víte naprosto jistě, který kus ponecháte v mechu a který skončí na talíři?

Záludná otázka! Pečlivě si prohlížím i jedlou houbu, a možná právě takovou především. A jestliže se mi zdá podezřelá, neriskuji a nechám ji v lese. Koneckonců na chutné jídlo z hub není zapotřebí lesní houštiny vyluxovat. Člověk má mít z pohybu v lese radost a houby k vyvolání tohoto pocitu samozřejmě patří. Ovšem je-li doporučována střídmost v jídle, proč ne také ve sběru hub? Pod pečené kuře nám bohatě stačí dvě plodnice hřibu dubového. Co sbírám, si proto velmi vybírám, a to jak po stránce kvality, tak i sbíraných druhů. A to ani nebudu mluvit o tom, že každý…