Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 






BlueBoard.cz

Zázraky se dějí, Marek se probouzí z kómatu

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Před třemi roky šokoval veřejnost brutální útok cizince, který před znojemským hotelem Dukla napadl dva mladé muže. Došlo k slovní potyčce, kluci možná zbytečně provokovali, a uražený cizinec vytáhl nůž. Nejprve se s bodnými ranami na krku sesul k zemi sedmadvacetiletý Marek. Jeho kamarád se ho pokoušel bránit, ale utržil několik ran ostrou čepelí do břicha. Oba skončili v tratolišti krve a málem nepřežili.

  • Markův stav vyžaduje soustavnou péči, které se mu láskyplně dostává. foto: -jan-
  • Markova matka je materialistka a na věci mezi nebem a zemí nevěří. Jedna její příbuzná se ale zabývá astrologií a řekla jí, že hvězdy jsou Markovi nakloněny a jeho stav se ještě zlepší. Kéž by. V pros

Hlavně Marek, který se tehdy s přítelkyní staral o dvouletou dceru. Upadl do velmi nebezpečného vigilního kómatu a zůstal bezmocně ležet v hlubokém bezvědomí. Po převozu do nemocnice byli lékaři velmi skeptičtí a příliš šancí mu nedávali.

Jeho stav se ale v loňském roce začal přece jen zlepšovat, třebaže i nadále nemluví...

Zvoním na jeden z panelových domů v dolní části Znojma. Na vnějším schodišti je instalovaná nájezdní plošina pro invalidní vozík, teď zakrytá šedou plachtou. Z mikrofonu dostávám energické pokyny Markovy maminky, jak se dostat do čtvrtého patra. Nahoru jedu proskleným výtahem pro vozíčkáře. V tom uzavřeném prostředí si připadám jako v akváriu, naštěstí ale mohu  brzy vystoupit.

Vítá mě vkusná a účelně zařízená kuchyň a za ní pokojík s puštěnou televizí a polohovací postelí. Na ní leží Marek. Oči otevřené, dívá se do neznáma. Celé dny, měsíce, roky.

„Marečku, máme návštěvu,“ mluví na něj máma a on otáčí hlavu. Pak zvedá prudce ruku stisknutou v pěst. Ještě před rokem by mou přítomnost nevnímal.

V ten osudný den volali Markově mamince ve dvě ráno. Okamžitě vyrazila do nemocnice a hned jí došlo, že je zle. Marek byl na sále, ztratil tři litry krve, doktoři zápasili o jeho život.

Zmohla se jen na to, že převzala pytel se zakrváceným oblečením a jela se pak celá zoufalá podívat na místo přepadení. Policisté tam ještě všechno fotografovali, také kaluž Markovy krve na zemi.

„To datum si pamatuji přesně, 10. listopadu 2013. V nemocnici na anesteziologicko-resuscitačním oddělení ležel měsíc a půl, pak ho dali na tři týdny na rehabilitaci. Pořád jen bezmocně ležel, bez pohybu, nevnímal. Nic. Za tři týdny mi primářka řekla, že ho musí umístit do léčebny pro dlouhodobě nemocné. Já z toho byla úplně v šoku, ale řekla jsem jí i sama sobě - to teda ne, v žádném případě! V Třebíči nám půjčili speciální postel a 8. ledna 2014 jsme si Marka vzali domů,“ vzpomíná jeho máma.

Pod hlavou mu zvedá polštář, chvíli jej natřásá a pak zas vrací. Má radost z toho, že její syn už není v kómatu, že není znehybněný v imaginárním prostoru mezi světem živých a světem mrtvých, že se dokonce dokáže usmát, když se mu něco líbí.

„V nemocnici nám pověděli, že by měl zůstat ležet. Víc nic. A my se toho dlouho drželi. Jsme laici, oni odborníci. Až někdy koncem roku 2015 jsem si sedla a hledala pomoc na internetu. Po delším hledání jsem ji našla na stránkách slovenského Adeli Medical Centra nabízejícího neurorehabilitační kurzy pro děti a dospělé s poškozením centrálního nervového systému. Zaručovali také léčbu v podtlakové komoře, o které jsemepřed tím nevěděla. Napsala jsem jim, poslali hned papíry.“

Markovi rodiče museli všechno předem zaplatit, levné to rozhodně nebylo, ale peníze jsou tváří v tvář takovému problému jen potištěné papíry bez ceny. A jeli.

„Za dva měsíce po prvním návratu už zvedal ruce a kýval hlavou. Pak jsme jeli do Maďarska do speciálních lázní a on už ukazoval rukou, že chce pít,“ vypráví a vrací se znovu k té osudové chvíli, kdy její syn kráčel bezstarostně noční ulicí, aniž tušil, jak se mu život za pár okamžiků radikálně změní.

„V té době měl dítě a žil s přítelkyní. Chvíli u nás dokonce bydleli, ale pak se odstěhovali, aby byli sami. Vydrželo jim to ale jen čtrnáct dní. Jeden týden se šli večer spolu projít, druhý den si vyrazil sám a byl napaden.“

Markova maminka se na chvíli odmlčí.

„Musela jsem se vzdát zaměstnání a naučit se žít jinak. Pečovat o syna, o to, aby se najedl, aby neměl proleženiny, o jeho hygienu. Komunikovat s ním, také samozřejmě cvičit. Milovat ho. Jinak to zkrátka nejde. Víte, už ani nemám sílu brečet. Už ne. Jestli mám klukovi pomoct, musím být v pohodě a silná. A hotovo. To, co před tím člověk řešil za problémy, to byly jen takový malichernosti. Život úplně přehodnotíte. Naše rodina se tím naštěstí posílila, přimknuli jsme k sobě s manželem ještě víc. Přitom, když jsem byla poprvé na Slovensku, tak tam byly většinou jen rozvedené ženy. Jejich chlapi to prostě neunesli.“

Totožnost viníka neštěstí jejího syna je známá. Jenže trest odnětí svobody v délce sedmnáct a půl roku mu soud udělil v nepřítomnosti, pachatel utekl do ciziny. Markova maminka ale potřebu satisfakce necítí. A to je na ní obdivuhodné. Jejímu synovi to zdraví nevrátí.

„Akorát říkám, měli se třeba porvat, ale ne hned vytahovat nůž. Ale už je to pryč, teď mě zajímá jen náš kluk, a hotovo. Jsem ráda, že se dostaneme díky výtahu ven, že venku už je tepleji, a věřím, že za čas s ním bude ještě líp.“

Tragédie z Markovy maminky neudělala trosku, ale silnějšího člověka, který se raduje z maličkostí. Neuzavřela se a nevzdala. Váží si najednou věcí, jejichž hodnotu si ostatní obvykle neuvědomují. V posledních několika letech napsala obdivuhodný příběh bezmezné rodičovské lásky, co nezná hranic.             

 Alžběta Janíčková