Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 






BlueBoard.cz

Vltavíny padají Na Věčnosti jen chvíli

Magdaléna Řiháková a Kateřina Mrvová. První je tvůrcem barevně tryskajících obrazů, druhá pak jejich drátěných realizací. Nakolik se osobitým umělkyním podařilo skloubit zdánlivě nesouměřitelné entity (zadrátované vize), mohou vnímaví diváci posoudit, navštíví-li do konce roku znojemskou hospůdku Na Věčnosti. 

  • Magdaléna Řiháková a Kateřina Mrvová v hospůdce Na Věčnosti. FOTO: Vladimír Procházka
  • FOTO: Vladimír Procházka
  • FOTO: Vladimír Procházka
  • FOTO: Vladimír Procházka
Tam se totiž nacházejí ona magická místa, kde vltavíny padají nepřetržitě, tedy nejen, když nastane tma. Hvězdné vzývání napovídá už samotný název expozice: Noc, kdy padaly vltavíny. Jde o ten čas, kdy nebestrom hvězd obsypaný vlhkým, nočně modrým ovocem, střásá vltavínové plody, které zvládnou ochutnat jen ti, kteří bývají ve správnou chvíli na správném místě. Dlužno podotknout, že Magdaléně Řihákové i Kateřině Mrvové se to podařilo s mimořádnou citlivostí.
A jak vůbec vypadá ona přízračná noční doba, kdy se nebeskou klenbou prohánějí mimozemská tělesa? Jde o vzácné okamžiky, kdy planou božské ohně inspirace, během nichž vznikají výtvarné vizualizace zapavučinované drátěnými fantaziemi. Z oblohy se spouštějí vltavíny a vytvářejí kompoziční gejzíry, jaké jsou k vidění v hospůdce, jejíž název rezonuje věčností. 
Talent vidět bývá na hony vzdálen talentu vnímat, takže se příchozí musejí rozhodnout, zda upřednostní konzumaci duševní před fyzickou. 
Není rozhodující, zda Magdaléna oslovila Kateřinu, anebo tomu bylo naopak. Důležitým zůstává, že se jejich invenční křivky prolnuly. Ne zrovna často bývá k vidění onen zvláštní úkaz, kdy dvojrozměrnou kresbu umocní její trojrozměrná sestra. V tomto případě vzniklo cosi oslnivě křehkého a sotva uchopitelného. Autorky lovily čeřenem nápadů stín, jímž prošel Lewis Carroll, když svou Alenku poslal do říše divů, tedy do míst, kam se vydaly i obě autorky.
Drátěné linky Kateřiny Mrvové jsou sice symbolem zemské ukotvenosti, ale fungují jako osvobozující prvek nespoutanosti. Magdaléna Řiháková zase představuje onen zmíněný nebestrom hvězd, jehož koruna vězí v modravé dálce vesmírných hlubin.
Unikátní dvojí souznění bude možno vnímat soustředěně, a už vůbec ne pouhým koutkem oka při obědě nebo nad šálkem kávy. Takovou konzumační ledabylost si ani jedna z jmenovaných nezaslouží. Abychom viděli dál, musíme koukat zblízka. Potlačit zbrklost a mít nádherně na čase. A teprve poté přeskočí jiskra divácké zvědavosti, jakou si jak Magdaléna Řiháková, tak Kateřina Mrvová právem zaslouží.
Vltavíny, aby mohly být nalezeny, musí nejdříve spadnout z nebes. Ale schopnost vnímat jejich tichou krásu musí v sobě objevit každý sám.     
-AG-