Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Vlastimil Vondruška exkluzivně pro náš list: Tradice uctívejme!

Vlastimil Vondruška – historik a v současnosti snad nejčtenější český spisovatel. Setkali jsme se po jeho přednášce. V odborných kruzích má sice řadu odpůrců, protože prý překrucuje historii, je mu také vytýkána populistická aktivita, nicméně čtenáři ho milují. Nastávající Vánoce jsou přece o rozjímání a smíření, tedy o hledáním toho, co nás spojuje, a nikoliv rozděluje. S panem Vondruškou se mi hledalo dobře.

Vy a Vánoce, jak je trávíte?
Jsem původní profesí etnograf. S mojí ženou Alenkou, která studovala stejný obor, bychom proto Vánoce mohli trávit hodně tradicionalisticky. Ale opak je pravdou. Jsou pro nás spíše tichou meditativní záležitostí, nic dramaticky neprožíváme. Nelijeme do vody olovo, abychom zjistili, co nás čeká, ani kvůli tomu nefoukáme na svíčky v plovoucích skořípkách. 
 
Máte nějaký rituál?
Už od střední školy na Štědrý den a na Silvestra vždycky dopoledne napíšu aspoň stránku. Třeba pokračování příběhů Oldřicha z Chlumu (oblíbená postava historických detektivek na pokračování – pozn. redakce). Píšu tedy to, na čem aktuálně dělám. 
 
To ale není úplně typický vánoční zvyk. Co takhle štědrovečerní večeře, kapr nebo stromeček?
Stromeček jsme mívali, dokud s námi bydlel syn. Teď si se ženou dáváme jen do vázy větvičky z borovice. Ani nemáme přesný čas, kdy usedneme k večeři. Vše se odvíjí od toho, v kolik hodin vysílají třeba Popelku, prostě něco takového, protože my máme stůl jen kousek od televize. Tu slabě pustíme, díváme se a jíme. Moje babička vždy prosazovala na Štědrý den kapra. Já ale ryby nerad, a proto děláme jen normální poctivé řízky, k tomu nějaký dobrý salát. Alenka taky vždy něco upeče. V obchodě si samozřejmě koupíte vánočky, ale není nad domácí pečivo.
 
 
Když jste připomněl kapry, ona to není až zase taková velká tradice.
Máte pravdu. Kapr začal u nás pronikat na štědrovečerní stoly až v polovině 19. století, a to ještě spíše v městském prostředí. Původně šlo vyloženě o postní jídlo. Kdysi mi jedna paní vyprávěla, jak někdy mezi první a druhou světovou válkou její tatínek na statku na Hané nechal připravit po městském způsobu rybu. Veškerá čeleď ji pak vyhodila ven na hnůj, na Vánoce chtěli pořádné jídlo.
 
Dáváte si se ženou nějaké dárky, když si moc na zvyky nepotrpíte?
Dáváme, už jsme se však dohodli, že vždy jen jeden a nějaký pěkný a osobní, na kterém se předem dohodneme. Víte, ženy mají specifický vkus, který my muži nemáme. Loni jsem jí koupil krásný prsten, protože jsme slavili malé výročí, synovi bylo těsně před Štědrým dnem čtyřicet. 
 
Jak obdarováváte vnoučata? Máte, pokud vím, dvě. Holku a kluka.
Ty jsou samozřejmě rozmazlované a těm vždycky vláčíme bedny dárků s tím, že od snachy a syna dostáváme nějaký tip, třeba na různé druhy stavebnic, zkrátka na to, co momentálně frčí. K tomu jim ještě nabalíme spousty dalších věcí, co si myslíme, že by se jim mohlo líbit.
 
Kdysi dávno lidé Vánoce prožívali dost jinak. Dětem musela třeba stačit doma vyřezaná panenka. Jak tomu bylo ještě dřív ve středověku za vašeho Oldřicha z Chlumu?
Tehdy šlo o bujarou oslavu ve stylu masopustu. Lidi se opíjeli, zpívalo se, přejídalo, tancovalo v maskách, bylo to všechno hodně rozpustilé. Chodilo se dokonce koledovat, právo na to měly ale jen určité skupiny obyvatel, třeba městští služebníci. Koledování bylo pro ně jakýmsi třináctým platem. Dostávali dárky podle toho, jak s nimi byli druzí spokojeni. Teprve až po třicetileté válce s příchodem barokní zbožnosti se začala podoba Vánoc měnit.
 
Jste věřící?
Nejsem. Pocházím z Kladna a vyrůstal jsem v ateistické rodině, taková byla už po několik generací. Ale nedávno jsem měl besedu v Kroměříži na biskupském gymnáziu. Dlouze jsme o víře diskutovali, a nakonec jsem se dobral k přesvědčení, že jsem nepraktikující křesťan ateista. 
 
Dost zvláštní slovní spojení, neprotiřečí si?
Víte, není ateismus jako ateismus. Člověk nemusí být pokřtěný, pořád ale vyrůstá v nějakém prostředí, pořád má ty základní hodnoty spojené s Desaterem. Ať jsme věřící nebo ne. 
 
Ale součástí Desatera je také, že v jednoho Boha věřiti budeš.
Já bych strašně rád věřil tomu, že když budu nemocný a budu se modlit, Bůh mi pomůže, ale k tomuhle jsem prostě nedospěl. Na druhou stranu věřím v nějaký vyšší princip spravedlnosti, v lidskou společnost dobra. Myslím, že víra není o tom, že od Boha něco pro sebe chci, aspoň tak to vnímám. 
 
Co vy sám byste čtenářům přál na Vánoce?
Abychom stále ctili tradice a odkaz našich předků. Taky jim přeji zdraví, čím je člověk starší, tím víc si jeho důležitost uvědomuje. Vše ostatní můžete nějak vybojovat, nemusíte mít auto, plný stůl, ale zdraví je zdraví.
 
A co láska, často mluvíte o své ženě.
Já měl štěstí, že jsme na sebe s Alenkou narazili a měli plus minus na vše stejné názory nebo jsme si je vzájemně formulovali. Prožíváme stále naprosto nádherný, skvělý vztah, a i když se na sebe občas zamračíme, opravdu bez většího mráčku. Pokud máte dobré manželství, jste daleko víc spokojenější a na svět se díváte úplně jinak, také práce vás víc baví. Láska je proto určitě důležitá, jak připomínáte. Ale stejně jako úspěch není nárokovou složkou života. Je o určité zodpovědnosti. Dneska se mladí lidé vezmou, a když jim manželství nevyjde, rozvedou se, nebo žijí na hromádce, mají čtyři nemanželské děti. Když už se s někým spojím, mělo by to být na celý život. 
 
Za všech okolností?
To netvrdím. Ale manželství není kabát, který obléknu a svléknu. Je o životě v dobrém i ve zlém, máte v něm zodpovědnost za sebe i za toho druhého. Teprve tohle je ta pravá láska.
 
V tom s vámi souhlasím. Tak mě napadá, že si nemůžete na Vánoce přát lepší dárek, než je tohle poznání. 
 
 
Alžběta Janíčková