Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Ve waldorfské škole mají podle učitelky Aleny Vavrouškové děti víc času prožít dětství

Je hodně povolaných, ale málo vyvolených. Učitelka Alena Vavroušková patří k těm druhým. Empatická, pohodová, s přirozenou autoritou, se kterou se musíte narodit. A co je úplně nejdůležitější, své povolání miluje, a miluje i své žáky. Vážně si nevymýšlím. Od září začne v Kuchařovicích učit prvňáčky v nově založené škole waldorfského typu s cílem postupně ji rozšiřovat. Zakládá ji společně s kolegyněmi ze spolku EduZa a ve spolupráci s Obcí jako budoucím zřizovatelem. 

  • Bližší informace o waldorfské škole jsou na webových stránkách kuchařovické obce. FOTO: -jan-
Máte devatenáctiletou praxi, učila jste na základní škole v Brně, léta ve znojemské škole praktické. Teď od září budete v Kuchařovicích v nové roli. Těšíte se?
Beru to jako velkou zodpovědnost. Učitel na waldorfské škole se totiž musí na výuku připravovat ještě víc, než je běžné. A každý začátek a rozjezd je složitější. Ale jsem moc ráda, že na Znojemsku začne tento alternativní způsob výuky fungovat, budeme první v regionu a sedmnáctí v republice. Nejbližší státní škola stejného typu existuje od devadesátých let ještě v Brně, pak už na jižní Moravě nikde.
 
Jak byste waldorfskou pedagogiku představila?
Je symbolicky zaměřená na hlavu, ruce i srdce. Hlava, to jsou znalosti, ruce manuální, umělecké a další dovednosti. A klade přitom větší důraz na kvalitu než na kvantitu. Především je však víc přátelská k dětem. Neopírá se ani tak o soutěživost, ale o týmovou spolupráci. Vychovává ke svobodě, samostatnosti, kreativitě, také k citovosti a ohleduplnosti, k tomu, aby žáci byli schopni samostatně přemýšlet a problémy, v nichž se ocitnou, smysluplně řešit. Jako celek vychází z filozofie rakouského pedagoga a sociálního myslitele Rudolfa Steinera žijícího v druhé polovině devatenáctého století a na počátku století dvacátého. Ale s ní se děti přímo nepotkají. To spíš učitelé při práci na sobě. 
 
Jak se dá učit svobodě? 
Poznáváním sebe sama. Svoboda je taková, jakou si sami dovolíme. O tom, jak přijmeme své slabiny i slabiny svého okolí a naučíme se s nimi pracovat. Tím, že k ní vedeme děti, přinášíme do jejich života obrovskou hodnotu.
 
Ale co třeba taková vyjmenovaná slova, nezbytná pro ovládnutí pravopisu rodného jazyka. Dají se učit svobodněji? Každé dítě se je přece stejně musí naučit nazpaměť. 
To byste se divila. Jdeme víc přes prožitek. Třeba ta vyjmenovaná slova se rytmicky vytleskávají, existují na to speciální hry, malují se, aby si je žák uložil i do vizuální paměti. Věnuje se jim dost času, až vejdou do krve. Pak není problém naučené vytáhnout. Nebo jiný příklad, dějepis. Nebiflují se tolik letopočty, protože ty si každý může vyhledat. Ale musí se do hloubky vědět přesně, o čem ta která doba byla. Vybavit si její pocit, atmosféru, souvislosti.
 
Dostávají děti klasické domácí úkoly?
Mohou i nemusejí. Záleží na učitelích. Ti pak, zvlášť u starších dětí, kladou v tomto směru důraz na jejich určitou dobrovolnost. Budete se divit, funguje to.
 
Známky?
Máme slovní hodnocení, ale to bývá i jinde na školách. Žáci mají něco takového jako staré žákovské knížky, na prvním stupni se jim říká Zlatá knížka. Navíc je vedeme k tomu, aby pro ně nebylo důležité to, jak je hodnotí okolí, ale jak hodnotí oni sami sebe. Aby měli víc vnitřní motivaci než motivaci vnější.
 
Dobře. Z toho všeho ale vyplývá, že výuka v běžných školách děti víc stresuje. Ale zároveň je tím přece otužuje.
Stres je samozřejmě v procesu učení důležitý. Ale ten mají děti i ve waldorfské škole. I v ní musejí něco překonávat, nějaké úkoly, výzvy, také prohry, s něčím se srovnávat. Když se totiž dítě dostane do krize, jenom znalosti nepomůžou. Spíš již zmiňovaná tvořivost, kreativita, samostatnost v přemýšlení, na ni hlavně klademe důraz.
 
Znamená to snad, že waldorfská škola má, pokud jde o informace, na děti menší nároky než škola klasická?
V žádném případě. Děti je musejí mít stejné, jenom k nim dojdeme jinými cestami. Někdo se mě už taky ptal, jestli nejsme tou školou, v níž se při vyučování děti válejí na koberci. Tak to samozřejmě není. Někdy se pracuje i na koberci, ale všechno musí vycházet z logiky výuky. Takže žáci sedí normálně i v lavicích, protože samozřejmě takové psaní se nejlíp dělá vsedě. 
 
A jaká je úspěšnost vašich absolventů při přijímacích zkouškách na státní střední školy? 
Schválně jsem to před nedávnem zjišťovala. I kvůli našim budoucím rodičům, hodně se o to zajímají. Uvedu příklad. Kontaktovala jsem třeba spolužačky z Písku, které na tamní waldorfské škole učí, a tam se dostali úplně všichni deváťáci. Do jednoho. 
 
Jaké podmínky musí splňovat učitel, který chce na waldorfské škole působit?
Musí chtít na sobě stále pracovat, mít rád děti a příliš se nebát těžkostí. A samozřejmě mít vysokoškolské pedagogické vzdělání, protože platí školský zákon a jeho prováděcí vyhlášky. Také by ještě měl absolvovat tříleté doplňující studium.
 
Co vám v klasickém systému výuky na běžných školách nejvíc chybí?
Vadí mi, že se děti zahlcují neúměrným množstvím informací a že strašně brzo přestávají být dětmi. Velmi brzo a pod velkým tlakem se na ně prostě valí tíha světa, požadavky, hodnocení, dílčí výhry i neúspěchy, mobily. Nemají čas, a často si ani neumí hrát. Dětství se musí víc prožívat a škola by tomu měla napomoci. 
 
Děkuji za rozhovor a v nové etapě vaší práce přeji úspěch.
 
 Alžběta Janíčková