Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 






BlueBoard.cz

Včelař Jiří Novák za jediný den schytal na šedesát žihadel

Víte, kde nejvíc bolí včelí bodnutí? Podle včelaře Jiřího Nováka konkrétně na nosní přepážce. Když jednou stáčel med ze svých téměř třiceti včelstev, dostal skoro šedesát žihadel. Obvykle je to mnohem méně, nicméně o bolestivosti včelího bodnutí ví rozhodně své. 

  • Od svých včel jednou Jiří Novák dostal v jediný den skoro šedesát žihadel. foto: -jan-
  • Když teče med z medometu, je to nepopsatelný zážitek. foto: -jan-

Vystudovaný lesní inženýr zdědil včelařské řemeslo po dědečkovi a ve svých necelých čtyřiceti letech je daleko nejmladším včelařem v okolí.

Podotýká však, že včelařství v současné době zažívá renesanci. Bez včel by nejen nebyl med, ale také třeba značná část ovoce a některé zeleniny. Zemědělci by měli mnohem nižší výnosy z řady plodin. Zmizely by pestré barvy některých druhů květin z luk.

S Jiřím Novákem se scházím v domě jeho rodičů v Citonicích. Dům býval jedním z největších gruntů ve vsi. Uprostřed zděného přístavku tu dutě vrčí zapnutý nerezový medomet podobný kovovému bubnu. Točí se a z vložených včelích plástů stéká do přistavené nádoby med.

„To zařízení je poloautomatické, dneska bych si koupil větší, vejdou se do něj jen čtyři rámečky s plásty. Podívejte,“ říká soustředěně, „navolím předvolbu, čas, otáčky a uvedu jej do chodu. Pomaloučku se roztočí, ale ne moc rychle, protože jsou plásty těžké a teplé, při větší rychlosti by se roztrhly,“ popisuje se znalostí věci.

Pozorně sleduji, jak na vnitřní stěnu bubnu nejdříve odlétají malé kapičky, postupně je jich víc a víc, až se slejí do souvislého pramene nazlátlé tekutiny převalující se jak lepivá řeka do odběrné konve. Ochutnat čerstvě stočený med je zážitek skoro nepopsatelný.

Výborná jsou ale i vosková víčka, tedy jakási přírodní žvýkačka z vosku se zbytkem medu. Oddělují se speciální vidličkou z povrchu plástů, což mám dovoleno trochu zkusit. Včely touto vrstvou chrání med, aby nevytékal, a zároveň jej takto konzervují pro pozdější využití. Během pozdního léta vše v úle pokryjí tenkou vrstvičkou propolisu, který má výborné antibakteriální účinky a zabraňuje, aby se medové zásoby kazily a zároveň aby se v úlu šířily plísně. Propolis sbírají z pupenů topolů a vrb. Je to velmi důmyslné.

Ale důmyslné je u včel úplně všechno. Třeba i šestiúhelníkové buňky plástve, do kterých ukládají med, pyl a také vajíčka, z nichž se pak líhnou larvy.

„Na vysokém učení technickém ověřili, že právě tento tvar plástu je nejodolnější mechanicky a zároveň tepelně. Takže vidíte, jak je ta příroda dokonalá,“ říká můj průvodce.

Zajímavé je například i to, že se včely dorozumívají pomocí takzvaných tanečků, které k matematice nemají daleko. Specifickými pohyby třeba umí informovat ostatní o zásobách v úlu. Pokud se točí na místě, dávají například vědět, že našly snůšku, a jejich kolegyně-létavky z počtu obratů zjistí, jak přesně daleko. „Jednoduše vysvětleno. Je to ale mnohem, mnohem složitější,“ vysvětluje Jiří Novák.

Fascinující je také včelí způsob rozmnožování. Když mladá včelí královna-matka vyletí na snubní let, spáří se s několika trubci a jejich spermie po celý život uchovává ve svém těle. Nějakým záhadným způsobem pak sama rozhoduje, jestli snese vajíčko, které těmito spermiemi oplodní, aby z něho vyrostly dělnice, anebo neoplodní, aby se z něj zrodily s ní geneticky shodní trubci. Ti mají ve včelstvu rovněž nezastupitelné místo.

„Vypadají neobratně, mají oproti včele zavalité tělo a velké oči. Vše má však svoje opodstatnění. Díky velkým očím na dálku rozeznají mladou letící matku od ostatních včel. Pokud nastane delší období bez snůšky, vytlačí pak včelstvo trubce na kraj plástu, kde je nechá vyhladovět, až je nakonec dělnice vyženou z úlu úplně. Děje se tak v pozdním létě,“ přibližuje další zajímavosti ze života včel Jiří Novák.

Do výšky zvedá a pozorně sleduje jednu z již stočených pláství, než ji zase vrátí do úlu. Dá se z ní vyčíst, jaká  panuje ve včelstvu nálada.

„Čím déle se ale včelami zabývám, tím víc zjišťuji, že o nich vím jen velmi málo. K tomuto poznání dospívá každý osvícený včelař,“ přiznává překvapivě. Přitom kdysi na vysoké chodil i na nepovinné semestry včelařství a absolvoval několik kurzů.

Jeho povídání bylo dech beroucím pohledem do živoucího, komplikovaného a úctyhodně fungujícího včelího společenství. Na cestě domů mě pod dojmem z této návštěvy zahlcuje obdiv, ale trochu i depresivní přesvědčení o extrémním individualismu dnešního člověka a o ztrátě naší vzájemné lidské provázanosti s přírodou i vesmírem.

Včely se svou nesobeckostí, obětavostí a pracovitostí jsou pro nás v tomto smyslu velkou inspirací a příkladem.

 

Alžběta Janíčková