Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 






BlueBoard.cz

Učitelské vzpomínání moravskokrumlovské

Každý začátek nového školního roku ve mně vyvolává vzpomínky na léta strávená v krásném povolání, jakým bylo učitelství. Po více jak půl století však nejvíce vzpomínám na rozpačité začátky, které jsem prožíval na Moravskokrumlovsku.

Studoval jsem tehdy na Pedagogickém gymnáziu pro vzdělání učitelů národních škol ve Znojmě. Do maturity zbývalo zhruba ještě půl roku a čekala nás ještě čtrnáctidenní povinná pedagogická praxe. Rozjeli jsme se tehdy do mnoha okresů tehdejšího Brněnského kraje s tím, že na určené škole a obci musíme po celých čtrnáct dnů bydlet a nesmíme ani na neděli odjet domů. Rozhodnutí považuji i dnes za správné – nechť kandidát pozná svoje působiště i ve dnech pracovního klidu.

Byla mi přidělena dvoutřídní škola ve Skryjích blízko Dukovan. Působil tam tehdy pan ředitel Harant a paní učitelka Veselá. Oba jsem velice obdivoval. Učit ve dvou třídách pět ročníků, to už vyžaduje velké zkušenosti a ještě větší a pečlivější přípravu. Oba zůstávali ve škole dlouho po skončeném vyučování a na tabulích si připravovali barevnými křídami učivo na příští den. Vzorně provedené kresby a pokyny pro takzvané tiché zaměstnání mohly sloužit za vzor i pro metodické příručky. V tomto duchu jsem byl oběma zkušenými pedagogy veden k přípravám na vyučování a pan ředitel pozorně sledoval moje vyučovací pokusy, které jsme pokaždé rozebírali a hodnotili.

Druhý týden praxe se chýlil ke konci a na kontrolu se ohlásil školní inspektor Miroslav Gottwald z Krumlova. Přijel až na poslední den mé praxe. Bylo mi panem ředitelem řečeno, že určitě navštíví hodinu čtení. Mám si připravit článek z čítanky, který nejprve přečtu sám, potom mám žáky seznámit s neznámými slovy či slovními spojeními a posléze budou číst nahlas jednotliví žáci. Pro tuto hodinu se přímo nabízel článek s titulem I. V. Mičurin s pojednáním o ruském šlechtiteli a ovocnáři. Pan ředitel můj návrh schválil, a tak jsem s rozechvěním a trémou očekával okresního školního inspektora. Přijel svým automobilem Jawa – Minor v určený den. Začátek hodiny proběhl podle připraveného scénáře. Ředitel Harant inspektora přivítal, byl jsem mu představen, pár slov prohodil inspektor se žáky a přišla řada na mě.

Seznámil jsem žáky s cílem hodiny, otevřeli jsme si čítanku na příslušné stránce, slavnostním hlasem jsem přečetl nadpis a nezáludně položil tu pravou učitelskou otázku: „Jestlipak děti víte, kdo byl Ivan Vladimírovič Mičurin?“. Nadšeně se přihlásil jediný žák. Takový pěkný blonďáček, jmenoval se František Forétar. Na toho bylo vždycky spolehnutí, patřil k oporám třídy. Milého Františka jsem rád vyvolal a všem se dostalo fundované odpovědi: „Prosím, náš tatínek tak říká panu správcovi z lihovaru“.

Dovedete si jistě představit, co nastalo. Žáci se smáli, inspektor Gottwald slzel, pan ředitel si otíral pot z čela i za mne a zakrýval smích kapesníkem. Vyučovací hodina tak vlastně skončila už na svém počátku. Článek jsme sice dočetli, avšak občas se ozval tlumený smích.

Vesnice Skryje už neexistuje, ustoupila monstru dukovanské atomové elektrárny. Zbořen byl i zmíněný lihovar, obchod pana Mejzlíka i škola. Z malé upravené vesničky zbyla jen sokolovna, kterou stavebníci elektrárny využívali jako sklad. Obyvatelé Skryjí si museli najít nové domovy a odstěhovat se jinam. Přesto jistě rádi vzpomínají na malebnou vesničku a možná i na školu.

Při svém vzpomínání musím uvést ještě další zajímavost. Děti mě v době mého krátkého působení ve Skryjích zdravily pozdravem Nazdar!  Nejprve jsem se domníval, že mě považují za svého vrstevníka. Avšak stejně tak zdravily pana ředitele i paní učitelku. Podobně se zdravilo i v nedalekých Rouchovanech, kde byla měšťanská škola. A pak ředitel Vojtěch Král. Bylo mi vysvětleno, že sokolská myšlenka tu i nadále žije, a tak se všichni bez rozdílu věku zdraví tímto způsobem. Podotýkám, že se jednalo o padesátá léta, kdy se povinně ve školách zaváděl pozdrav Čest práci.

Po mnoha a mnoha letech jsem vytáhl moje vnuky do míst svého mládí a dostali jsme se také na rozhlednu Babylon u Mohelna. Samozřejmě jsem také vzpomínal na zmizelé Skryje. Po výletě jsem vnukům položil opět nevhodnou otázku: Tak hoši, co se vám na výletě nejvíc líbilo? Odpověď byla jednoznačná – atomová elektrárna.                    

 

Mgr. Karel Vavřík