Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Splnil se mi dětský sen, říká řidička autobusu Petra Doležalová

Petra Doležalová působí na první pohled křehkým dojmem. Málokdo by tipoval, že tato upravená, milá dáma už rok roztáčí mohutná kola znojemského autobusu na pravidelné lince 804 a 805. A není sama, ve Znojmě najdete za volantem řidičky rovnou tři. 

  • Petra Doležalová zastižena za volantem, který je pro ní práce a koníček zároveň. foto: -plak-

Kdyby vám někdo v dětství řekl, že budete řidičkou autobusu, jak byste reagovala?

Asi by mě to nepřekvapilo. Už jako malá jsem obdivovala, když někdo řídil. Nejprve to byl můj taťka a potom i manžel, který rovněž řídí autobus městské hromadné dopravy. Už odmala jsem se těšila na tu chvíli, kdy budu mít řidičský průkaz. Stejně jako ostatním se mi líbilo velké hasičské nebo popelářské auto a další. Zároveň jsem hrozně ráda cestovala, takže by mě to asi vůbec nezaskočilo.

 

Takže se to dá chápat tak, že jste si splnila svůj dětský sen?

Asi ano.

 

Co vás přimělo stát se řidičkou autobusu?

Toto povolání, jak jsme už řekla, se mi vždycky líbilo, ale vzhledem k tomu, že mám dvě děti, musela jsem počkat, až budou větší. Poté jsem se s manželem rozhodla, že to zkusím. Nejprve jsem si zjistila, jestli to je vůbec reálné, proto jsem nezávazně zašla za zaměstnavatelem, a zde jsem se setkala s velkou podporou a kladnou odezvou, tak jsem si řekla, proč to nezkusit?

Jak vás s ohledem na vaše pohlaví přijali kolegové?

Řekla bych, že bezvadně. Nemají vůbec žádné poznámky, vzali nás mezi sebe perfektně. Když potřebujeme s něčím pomoci, tak to pro ně není žádný problém. Vnímají nás rovnocenně, ne stylem jé, nějaká ženská... Navíc už jsem nynější kolegy znala, neboť manžel jezdí autobusem už čtyři roky, takže pro ně nebylo vůbec divné mě mezi sebe přijmout.

 

Jaká je reakce cestujících, když vidí za volantem ženu?

Řekla bych, že kladná. Jsou nadšeny jak ženy, tak i muži. Často říkají, že nám, ženám, v tomto povolání fandí. Jezdím už přes rok a stále se setkávám s tím, že je někdo překvapen ženou za volantem. Jsou týdny, kdy cestující vyjadřují údiv každý den, a to nejen starší, ale i lidé okolo čtyřiceti let.

 

Jaké byly vaše první pocity při jízdě?

Jakmile člověk sedne za volant, uvědomí si, jak je autobus obrovský. Zároveň si uvědomuje, že veze desítky lidí, takže tu jízdu tomu musí přizpůsobit. Je to jiné, než když jsem jezdila s instruktorem, který nám říká, kdy je třeba si nadjet, jak se někam vejít a podobně, ale pak jsem si sama zvykla, a ta samotná jízda je úžasný pocit.

 

Můžete popsat svůj běžný pracovní den?

Jeden týden mívám ranní, druhý týden pak odpolední směnu. Ranní směna mi začíná okolo třetí hodiny, kdy vstávám, kolem čtvrté jsem na firmě, kde musíme autobus zkontrolovat, jestli je vše v pořádku včetně kontroly provozních kapalin, a pak je třeba zhruba půl hodiny autobus startovat, aby se zahřál motor. Kolem tři čtvrtě na pět ráno jedu na první zastávku a ve tři hodiny odpoledne předávám autobus kolegovi, vystřídáme se a on pokračuje na odpolední směnu. Během doby, kdy mám pauzu, je třeba ještě umýt autobus a provést vnitřní údržbu.

 

Co je na vaší práci nejtěžší?

Nejtěžší je asi pocit odpovědnosti, když člověk vyjede. Není to tak, že uvažuje jen sám za sebe. Musí řešit různé situace a zároveň sledovat, co se děje přímo na silnici, uvnitř autobusu a sledovat ostatní řidiče, musí přemýšlet dopředu i za ně, aby se předešlo nepříjemným kolizím.

 

Co vás naopak nejvíce těší?

Těší mě právě ta zmiňovaná pochvala cestujících. Mám radost, když někoho vidím, vždy cestující pozdravím, na všechny se usmívám. Oni mě pozdraví a usmějí se na oplátku taky. Kladná odezva, kdy jsou rádi, že se mnou zase cestují, mě vždy potěší. To je to, co mě pohání. 

 

Barbora Plačková