Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Romský vinař Milan Baťáš je na svoje vína hrdý, a má proč

Romská komunita to z pohledu majoritní společnosti nemá jednoduché. Většina lidí hází všechny šmahem do jednoho pytle jako nepřizpůsobivé nefachčenky závislé na podpoře. O to složitější to mají Romové, kteří poctivě pracují, a nenatahují ruce, aby něco dostali zdarma. Příkladem té druhé skupiny je Milan Baťáš, který žije v Božicích a k romskému původu se hrdě hlásí. Navíc je vinařem a nutno říci, že dobrým vinařem, který se nebojí experimentovat a jít i vlastní cestou. Skromně však dodává, že se mu také někdy něco nepovede, ale takový je život. 

  • Milan Baťáš: Na zdraví!
  • Milan Baťáš miluje děti. Na snímku se svým synem Milanem. foto: -eis-

Kontakt na Milana Baťáše jsem neměl, věděl jsem, že přes týden pracuje v Rakousku, a tak jsem zariskoval a zkusil jej neohlášen navštívit v neděli dopoledne. Nedůvěra rychle opadla, ve sklípku jsme si potykali a byl jsem dokonce pozván k svátečnímu obědu. Rozcházeli jsme se jako přátelé, kteří se již nějakou dobu znají.

Rozhovor, který Znojemsku Milan Baťáš poskytl, se netýkal jen vinařství.

 

Jak jste se dostal do Božic?

Jezdil jsem pracovat do Rakouska. Byla objížďka a musel jsem jet přes Božice. Líbila se mně zdejší krajina, líbily se mně místní sklípky. I lidé jsou zde jinačí než v Čechách. Sehnal jsem si od obce ubytování, poznal jsem zde přítelkyni, se kterou mám tříletého synka. Domek v Hradci Králové, který jsem postavil svépomocí, jsem prodal a za získané peníze jsem si nechal v Božicích postavit nový. Musel jsem ještě upravit jeho okolí, což dalo hodně práce. Ale to patří k životu. Profesí jsem řezník, řemeslo dělám již tři desítky let, mou velkou zálibou je víno. Troufám si říci, že je slušné (to potvrzují řady diplomů z výstav – pozn. autora), dá se pít.

 

Jak jste se dostal k vinaření, když pocházíte z východních Čech?

Pomáhal jsem s vinařením Vláďovi Cihlovi z Jiřic. Nejdříve jsem pracoval ve sklepě, manipuloval jsem s demižony, později mě vzal do vinohradu a ukázal mi, jak se vinice vysazuje a jak se o ni starat. Naučil mě poznávat vína a také je pít. Za to jsem mu vděčný.

 

Pracujete jako řezník v Hollabrunnu. Co vás vedlo do zahraničí?

Odměna za práci není v České republice podle mého názoru odpovídající. Je to z finančních důvodů. V Božicích jsem ale zapustil kořeny a kořeny mně zapustila i vinná réva (s úsměvem ukázal na dohrávající hrozny okolo plotu své zahrady).       

 

Hlásíte se k romské příslušnosti?

Samozřejmě, já se za to nestydím. Však je to na mně vidět. Můj táta byl cikán, má máma byla bílá. Já jsem taková křižovatka, jak se říká. Po tátovi jsem tmavý. Hodně mně dala moje matka. Vychovávala mě, abych byl slušný k lidem, vštípila mi zásady slušného chování.

 

Romská komunita je často odsuzována, leckdy oprávněně. Proč nejsou všichni Romové jako vy?

To je těžké. Já jsem byl odmalička zvyklý makat, dřel jsem. Chtěl jsem, abych vlastnil něco svého. Moje matka s tátou nám nemohli dát to, co jsem viděl u ostatních dětí. Tehdy jsem si řekl, že chci, aby moje děti měly vše, co mají ty ostatní. Snažil jsem se a tohoto cíle jsem dosáhl. Moje děti mají vše, co ty ostatní, což já jsem v životě neměl.

 

Je z vašeho pohledu nějaká možnost pomoci Romům?

Chtělo by je přimět, aby začali chodit do zaměstnání. Ovšem za práci by museli dostat odpovídající plat, který by je motivoval. Ne aby dostali základní plat, když budou osm i více hodin pracovat. Za základní plat a navíc třeba s dojížděním je těžko někoho přemluvit, aby pracoval. Společnost lidem nepomůže. Když slyším, jakými financemi disponují přední politici, je mi smutno. Rozdíly mezi bohatými a chudými se zvětšují. Když to vidím, chce se mně brečet. A to se nejedná jen o Romy, ale i o mnoho dalších. Myslel jsem si, že pětadvacet let po revoluci to bude v České republice úplně jiné. Že už nebudu muset dělat v Rakousku, abych si vydělal.

 

Pracujete, protože jste chtěl něčeho dosáhnout. Ovšem mnoho Romů pravidelně pracovat nechce. Jeden romský podnikatel uvedl, že raději zaměstná „bílé“, kteří jsou spolehlivější než Romové. Jak se díváte na tento názor?

Romové, kteří nechodili do škol, nemají žádné vzdělání. Jejich děti pak nemají  k vzdělání vztah, netouží po něm. Chodily za školu, kouřily, pily a prováděly další věci, o kterých se nechci ani zmiňovat. Dětem by se ale měla věnovat hlavně rodina. Dnes je uspěchaná doba, ani bílí rodičové nemají na své děti čas, a ty pak sedí doma u počítačů. Romské rodiny na tuto techniku nemají peníze, děti chodí ven, třeba hulí trávu a dělají ostudu. Někteří rodiče na své děti rezignují. Každý by měl mít aspoň základní vzdělání a být vyučen. Když jsem se vyučil řezníkem, musel jsem ve fabrice odpracovat nějaké roky. Při škole byla praxe a po vyučení měl člověk hned práci, získával pracovní návyky. Nefandím komunistům, ale v tomto směru bylo vše dobře vymyšleno. S prací často přišlo i bydlení, na které byly peníze, byly k dispozici půjčky. Pro mladé lidi, mladé rodiny se dříve dělalo více než nyní. Jak pomůže stát mladým rodinám? Kde mají vzít peníze na předražené bydlení a na vše ostatní?

 

Ovšem za minulého režimu Romové příliš netoužili po vzdělání a práci. K ní byli donuceni. Přetrvává historie, kdy Romové vlastně nezapouštěli nikde kořeny?

Ano, je to možné. Romové kočovali. Já také vlastně kočuji. Ale cestuji za prací a tam, kde se cítím dobře.

 

Když jako Rom vedete život majoritní společnosti, tak se z romské společnosti vyčleňujete. Je tomu tak?

Malinko asi ano. Moje rodina byla jinačí. Všechny moje sestry pracují a mají se dobře. Jsme zvyklí dělat odmalička, mamka nás k tomu vedla. Je důležité, aby rodiče svoje děti vedli správným směrem. Jinak je to katastrofa.

 

Obraťme list a podívejme se ještě jednou na vaše velké hobby, kterým je víno. Měl jste otevřený sklep u příležitosti Dne otevřených sklepů, účastnil jste se také této akce?

Nezúčastnil, mám po operaci menisku, měl jsem problém s kolenem. Navíc mám rozestavěné sklepy. Příští rok ale sklep veřenosti otevřu.

 

Jak vypadá vaše sklepní hospodářství?

Jsem v Družstvu božických vinařů, mám tři řádky vinohradu, kde pěstuji chardonnay, muškát a Pálavu. Od kolegů, kteří mají nadbytek, ještě nakupuji hrozny, třeba vlašák. Vlašáček je pašáček. Rád si se surovinou pohraji. Letos jsem po pěti letech neobdržel z výstav žádnou zlatou medaili. Víno ale chutná, i když není žádný metál. Dělám je v padesátilitrových skleněných demižonech, dále mám nějaké větší plastové nádoby. K padesátinám jsem dostal od rodiny nerezový mlýnek, který zase usnadní práci. Na vinaření musí mít člověk hodně času. Je to můj velký koníček. Věnuji se mu asi tak patnáct let. Zpočátku jsem dělal třeba jen padesát litrů. Chutnalo, a tak jsem ho začal dělat víc. Dnes vyrobím několik set litrů a nemám obavu, že by se nevypilo.

       

text a foto: Jiří Eisenbruk