Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Připadal jsem si, jako bych doprovázel Sinatru, popisuje zážitky z ojedinělého koncertu Karel Fojtík

V neděli 21. ledna, zaplnili diváci do posledního místečka hlediště znojemského divadla kvůli jedné z nejpůsobivějších událostí letošního znojemského JazzFestu. Možná i v celé jeho jedenáctileté historii. Během koncertu Big Bandu Základní umělecké školy Znojmo a věhlasného slovenského jazzového zpěváka Petera Lipy se vytvořila téměř hmatatelná a neopakovatelná atmosféra. Koncert charakterizovala spontánní, kvalitní hudba, nadšení diváků, také ale originální humor a uvolněné prostředí lehce umocněné znojemskými víny nalévanými o přestávce ve foyeru. Spojit Petera Lipu, bravurního zpěváka evropské úrovně, s amatérskou swingovou skupinou byl trochu risk, ale nezapomínejme, že za přípravou stál kapelník Karel Fojtík, zdejší hudební pedagog a výborný muzikant s bohatou profesionální kariérou. Položila jsem mu několik otázek.

  • Peter Lipa a Karel Fojtík. FOTO: -jan-
  • FOTO: -jan-
  • FOTO: -jan-
  • FOTO: -jan-
  • FOTO: -jan-
  • FOTO: -jan-
  • FOTO: -jan-
Bylo asi dost náročné koncert nazkoušet a ještě ho celý moderovat, dokonce jsi měl vlastní sólo výstup. Oddechl sis na konci?
Slabý slovo. Spadla ze mne veškerá tíha, protože od října, co jsme začali zkoušet, jsem ve stálém napětí. A samozřejmě ten den D v divadle byl psychicky a fyzicky hodně náročný. Už od půl čtvrté se stavělo pódium a připravovala technika, pak generální zkouška kapely a další zkouška s panem Lipou. Musel jsem být permanentně ve střehu, byla to velká odpovědnost. Když člověk hraje s profesionály, šlape to automaticky. Ale naši hráči nejsou až tak zkušení. Musel jsem se proto maximálně soustředit a občas něco porovnat, občas se chybička vloudí.
 
Koho napadlo, že si s Peterem Lipou zahrajete? Prý jsi zpočátku moc nechtěl.
Domluvil to prezident znojemského JazzFestu Jiří Ludvík, Lipa je festivalovým patronem. Samozřejmě jsem se zpočátku cukal. Hoši z kapely byli naopak nadšení. Marně jsem je odrazoval, že všechno nazkoušet nebude vůbec legrace. A taky jo. Příprava, to byla skutečně muka, hodně jsem je drtil, jinak to nešlo. Lipa je výborný profík. Při hraní jsem měl pocit, jako bychom doprovázeli Franka Sinatru. Dalo prostě spoustu práce vybrat a nazkoušet repertoár tak, aby propastný rozdíl mezi ním a námi nebyl tolik viditelný. 
 
Nejsi moc přísný? Peter Lipa mi v zákulisí pověděl, že jsi fanatik v dobrém slova smyslu, že stmeluješ lidi a řemeslo ovládáš naprosto perfektně.
Já tvrdím, že profíci mají hrát s profíkama. Tak to mám nastavený. Ale i amatér se konec konců může vypracovat. Tím nejdůležitějším je talent jako Boží dar. Když ho nemáš, Akademie je nanic, což je nejvíc vidět ve zpěvu. A pak práce, práce a zase práce. Makat jsme museli i my a opravdu vypilovat i nemožné. Příležitost zahrát si s takovou osobností byla pro nás prostě velkou výzvou.
 
Probíral jsi ten koncert předem i s Peterem Lipou?
Ano, volal jsem mu a samozřejmě ho varoval. Ale on mě uklidňoval: Nebojte sa, vy budete hrať a ja budem spievať. A po koncertu  říkal: Vidíte, išlo to ako po masle. Skutečně měl pravdu. První půlka byla myslím naprosto skvělá, hned jak jsme nastartovali, chytli jsme se. Někde jsem četl, že minulost je stojící voda pod mostem, budoucnost vzdálené slunce nad obzorem. Chtěl jsem, aby si právě tu přítomnost diváci užili a aby se nám je podařilo vytrhnout ze stereotypu všedních dnů. A to se asi podařilo.
 
Takže nelituješ?
Vůbec ne. Dopadlo to kupodivu navýsost dobře. Navíc - hned po koncertu za námi přišel místostarosta Jan Blaha a nabídl nám, abychom zajeli do Bratislavy na jazzový festival reprezentovat Znojmo. 
 
Nedávno tě vedení Znojma ocenilo u příležitosti Dne učitelů v kategorii výrazné pedagogické osobnosti. Co dělá dobrého kantora kantorem? 
Když jdeš učit rovnou ze školy, něco ti chybí, praxe je nepostradatelná, a také ochota neustále se učit - i od svých žáků. Musíš je taky umět motivovat. Nenutit je jen do stupnic. Proto je tak důležité třeba skupinové hraní. S Big Bandem jsme začínali před třemi lety. Zkoušíme pravidelně, snad až na nějaké výjimky vždy v pátek. Big band tvoří bývalí žáci, ale i kantoři -  Radek Svoboda a Roman Teplý. A pokud jde o piáno a basu, to jsou kámoši z Brna, kteří s námi stabilně hrají, ve Znojmě takoví hráči nejsou. Saxofonová sekce, to jsou moji žáci, trombonisti jsou žáci od pana Svobody. Postupně se vylepšují a jsou lepší a lepší.
 
Ale ty jsi měl původně rozjetou úplně jinou kariéru, hrál jsi profesionálně v Praze v rozhlasovém bigbandu Felixe Slováčka, v orchestru Československé televize s Václavem Zahradníkem. Proč ses vlastně vrátil do Znojma?
Nešlo o náhlé rozhodnutí. Po převratu v roce 1989 se hodně změnilo, o naši muziku už nebyl takový zájem, dneska se tím živit je dost těžký. Začal jsem proto častěji jezdit k rodičům do Vranova, taky hrát v Rakousku s kapelama. A nakonec jsem zakotvil ve zdejší hudební škole. Vůbec nelituju. Naopak myslím, že jsem se tady svým způsobem našel. 
 
Určitě ale rád vzpomínáš. S kterými populárními zpěváky jsi kdysi hrál?
Je jich celá plejáda. Například s Helenou Vondráčkovou nebo s těžkou profesionálkou Evou Pilarovou, u ní nešlo zahrát ani o čtvrt tónu jinak, to neexistovalo. Taky s Karlem Černochem, to byl takový tahoun, hodně nás inspiroval. 
 
Ale vraťme se do současnosti. Pan Lipa při koncertu říkal, že na Slovensku bigbandové kapely nemají a byli byste tam jednička. Takže vy v té Bratislavě, až tam přijedete, budete nakonec ještě slavnější než ve Znojmě!
To by bylo skvělý. Ale teď vážně, samozřejmě, koncert s Peterem Lipou byl pro nás motivační, snažíme se nabídnout lidem to nejlepší, co v nás je. Ať už ve Znojmě nebo kdekoliv jinde.
Alžběta Janíčková