Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 






BlueBoard.cz

Pan Pošťák odchází

Legendárním pošťákem byl pan Kolbaba. Z pohádky Karla Čapka si ho pamatují mnozí. Že to byla postava smyšlená? Kdo ví, poněvadž i pan Čapek brát inspiraci odněkud musel. V tomto případě na poště. Znojemským panem Kolbabou byl a je pan Vítězslav Krejčí, který by o tom, co koštuje řemeslo pošmistrovské, mohl spisovateli Čapkovi radit. Anebo by mohl psát pošťácké příběhy rovnou sám. Na ty ostatně bude mít Vítězslav Krejčí nyní spoustu času, protože po pětačtyřiceti letech odchází do zaslouženého odpočinku. Jeho kancelář, v níž se odehrál tento rozhovor, bude vzpomínat na něj stejně jako on na ni.

  • Vítězslav Krejčí pamatuje mnohé a mnozí pamatují jeho. Na každý pád pracoval na místě, z něhož obhlédl nejen v přeneseném slova smyslu, ale i fakticky celý znojemský okres. foto: -TIK-

Pane Krejčí, nějaký ten pátek se už známe, tak se zeptám rovnou: Odcházení nebývá jednoduchou záležitostí...

Ale na druhou stranu se říká, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Takže se těším na vnoučata, chalupaření a na všechny svoje koníčky, na které jsem nikdy neměl tolik času, abych jednoho nemusel občas šidit na úkor druhého. Je to nekonečný příběh, protože všichni jsme nahraditelní, takže i ta moje kancelář nezůstane sirotkem dlouho.

 

Jste schopen konkrétně říct, jak dlouho jste ji obýval?

Čtyřicet roků a tři měsíce jsem seděl ve své kanceláři na znojemském Horním náměstí, a kolikrát jsem nestíhal ani zaregistrovat, co se mi dělo pod okny.

 

Až takový panoval na poště frmol?

V téhle budobě nepanoval klid nikdy. Kdo chce klid, měl by jít pracovat do archivu, ne na poštu. Ale to, že technologický přenos informací a všeho, čím se pošta zabývá, nabere po roku 1989 takovou akceleraci, to opravdu netušil nikdo. Takže slovo frmol částečně odpovídá tomu, jak funguje organismus zvaný pošta.

 

A vy jste oním organismem prošel takzvaně od píky, tedy ještě v dobách, kdy se pošta jmenovala Okresní správa spojů. Jaký to byl tenkrát vlastně svět?

Skoro se mi zdá, že to nebyla pravda. Pamatuji, kdy jsme z Vranovské přehrady v rekreační sezoně sváželi víc než metrákové pytle pohlednic, které putovaly bůhví kam. Dneska jsou to sotva dvě kila. Svět jako kdyby se trochu scvrkl. Máme k sobě blíž, vlastníme mobily, rozesíláme textové zprávy, e-maily, využíváme internet od rána do večera... Ale najednou nemáme ani čas si zajít na kafe a pokecat si v klidu tak, jako jsme to dělávali dřív. Něco se změnilo k lepšímu, a něco k horšímu. To první nám pomáhá, to druhé škodí.

 

Vzpomenete si na věci, které existovaly a fungovaly, ale nenávratně zmizely v propadlišti dějin?

Třeba telegramy. Telegrafní služby byly využívány velice často, ale přežít nástup dravých technologií současnosti nezvládly. Jakkoli měl telegram svůj půvab a určitý náboj zvědavosti, který vzbudil, když byl doručován, je třeba si přiznat, že se už nikdy nevrátí. Esemesky ho převálcovaly tak, že se nezmátoří. Trochu mi to ale přijde líto, protože s novými vymoženostmi se trochu vytratila ona příslovečná člověčina. Dneska lidé rozesílají hromadná vánoční nebo silvestrovská blahopřání jako přes kopírák. Tato přáníčka však postrádají to základní. Obyčejné a zároveň hřejivě lidské oslovení. A nejenom mně je z toho trochu smutno. Máme k sobě sice blíž, ale někdy mi připadá, že jsme se vzájemně odcizili.

 

Pošťáci mají ale takové řemeslo, které lidi aspoň ještě trochu spojuje. Nosí jim psaní, balíky, předvolání k soudu a našlapou přitom spoustu kilometrů. V tomto smyslu jsou pošťáci vlastně zázračně přežívajícím druhem.

Nastanou ovšem situace, kdy i tomu zdánlivě nevyhubitelnému druhu je třeba nabídnout pomocnou ruku. Pokud mě paměť neklame, tak už v roce 1977 jsme v Šafově pošťáky motorizovali. Následoval Krumlov a další města. Tehdy šlo o revoluční myšlenku posadit pošťáka za volant, ušetřit dvě pracovní síly, a dojet za adresátem i s mnohakilogramovým balíkem do té poslední zapadlé vísky.

 

Což s určitými obměnami funguje stále, ne?

Jsme-li u těch balíků, tak bezesporu, protože lidé si budou věci posílat pořád. V tomhle smyslu je pošta věčná. Jediný rozdíl je možná v tom, že doručujeme zásilky objemnější i těžší.

 

Co je dneska nejpopulárnějším balíkovým artiklem?

Velice frekventované jsou pneumatiky. Zjednodušeně řečeno, co se dá zabalit, dá se i poslat.

 

Balíky dnes ovšem transportuje spousta firem.

Česká pošta, a to musím potvrdit s trochou pýchy, zůstává na balíkovém trhu pořád jedničkou, protože si udržela punc vysoké spolehlivosti, se kterou naši zákazníci počítají. A my jsme se vždycky snažili je nezklamat. Šlo o běh na dlouhou trať, ale vyplatilo se to.

 

Odcházíte tedy s hřejivým pocitem dobře vykonané práce, jestli se nemýlím.

Nemýlíte, ale nebyl jsem to jen já, kdo na práci, kterou jsme po sobě zanechali, má zásluhu. Pracoval jsem u svého zaměstnavatele ve všech typových pozicích. Po Listopadu pak coby ekonomický či provozní náměstek, posléze jako manažer obvodu až do konce své kariéry. Problémů jsem musel řešit nepočítaně, na mnoha místech i na mnoha úrovních. Snad si mě lidé, se kterými jsem přišel do styku, ještě pamatují. Všem, se kterými jsem spolupracoval, chci touto cestou poděkovat. Koneckonců, znojemský okres zase tak veliký není.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Vlastimil Mrva