Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Na Silvestra máme většinou o zábavu postaráno

Ve znojemské porodnici se stále rodí o sto šest. V některých profesích zkrátka kalendář nehraje žádnou roli a pracovní nasazení není limitováno ani datem, ani časem. Když se miminko rozhodne přijít na svět, je celé oddělení na nohou, jestli jsou tři hodiny ráno nebo je zrovna prostřena štědrovečerní tabule.

  • Jana Vacková a Bára Seďová s novorozeným miminkem. foto: -sar-

Jak se slaví Vánoce a Nový rok na oddělení, kde přicházejí na svět nové životy, jsem zjišťovala ve znojemské porodnici. Vyzpovídala jsme dvě milé porodní asistentky, které mi prozradily mnohem víc.

Jana Vacková vystudovala obor porodní asistentky v Brně, kde i následně rok a půl pracovala, než zakotvila ve znojemské nemocnici. Po mateřské dovolené nastoupila na porodní sál. Odrodila více než 300 dětí, a dokonce si o všech vede svoje osobní záznamy. „Moje práce je zároveň mým největším koníčkem, i když je to někdy velmi náročné,“ říká Jana.

Bára Seďová pochází ze Strážnice a původně chtěla studovat logopedii. Porodní asistence byla, jak sama říká, jen nouzovka, kdyby nic jiného nevyšlo. Nakonec se tento obor stal jejím srdeční záležitostí.

„Byl to osud. Já jsem se v této práci úplně našla a neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Svou prací žiji a naplňuje mě,“ pochvaluje si Bára.

Po studiích v Olomouci se rozhodla zahájit svou profesní kariéru zrovna ve Znojmě. Zdejší porodnice byla známá prvními porody do vody, přítomností tatínků u porodu a mnoha dalšími porodními benefity pro rodičky. I to rozhodlo. Na porodním sále nemocnice Bára pracuje již pět let a odrodila bezmála 500 dětí.

 

Máte velice krásnou práci, spíše bych řekla, že jde rovnou o poslání. Jste s lidmi v těch nejkrásnějších a mnohdy i nejtěžších intimních okamžicích jejich života. Dotýkají se vás jejich příběhy osobně, nebo i taková práce zevšední?

Jana: Tato práce mi nikdy nezevšední. Každý porod vnímám jako zázrak a často se u porodů opravdu dojímám.

Bára: Mě velice ovlivňuje postoj rodičů miminka. Napřiklad když je dojatý tatínek… To se musím vždy dívat někam jinam, abych neplakala i já. Když naopak maminka po porodu ani nechce miminko k sobě, mám pak z porodu docela smíšené pocity. Většina porodů je však nádherný zážitek i pro mě a některé porody se mě dotýkají opravdu osobně. Vzpomínám na ženu, které byla diagnostikovaná neplodnost. Otěhotnět se jí podařilo až s pomocí centra asistované reprodukce, kde podstoupila inseminaci. Čekala trojčátka, což bylo pro ni a její těhotenství velice rizikové, proto jí byla doporučena fetoredukce (snížení počtu plodů). Vzhledem k tomu, že byla paní silně věřící, bylo pro ni toto rozhodnutí velmi těžké. Ze tří plodů nakonec přežil jen jeden a v jedenatřicátém týdnu se narodila císařským řezem krásná holčička. Po půl roce paní znovu, nyní již spontánně otěhotněla a narodil se jí chlapeček. Já jsem měla to štěstí, že jsem i u tohoto porodu mohla být. Byl to nádherný okamžik. Všichni jsme při jeho narození plakali. S touto maminkou jsme se spřátelily a oběma dětem jsem byla dokonce za kmotru.

Při službách zažíváte mnoho krásných okamžiků, ale jistě se bohužel musíte vyrovnávat i se smutnými, neřku-li tragickými příběhy.

Jana: Některé jsou opravdu smutné. Zažila jsem několik porodů, kdy maminka během těhotenství přišla o partnera, a i v těchto nejtěžších dnech vše zvládla. Nebo porody nezletilých dívek, kdy byly vlastními rodiči nuceny, aby své dítě daly ihned k adopci. Psychicky náročné jsou i porody dětí, které se narodí s vrozenou vývojovou vadou. Naštěstí je takových případů málo a narození miminka je zpravidla radostnou záležitostí.

Bára: S mnohými příběhy je opravdu velice těžké se vyrovnat. Špatný konec porodu zdravého dítěte jsem naštěstí nezažila, ale asi třikrát jsem byla u porodu mrtvého miminka, které zemřelo v průběhu těhotenství. Moc těžko tyto porody nesu, s rodiči velmi soucítím. Tyto příběhy mi dlouho leží v hlavě a nedají mi v noci spát. O některých porodech mluvíme s kolegyněmi měsíce, o některých roky.

Máte mnoho zkušeností a ženy si vás vybírají k porodům, protože vám důvěřují. Vedete i domácí porody?

Bára: Za sebe mohu zodpovědně říci, že v domácích porodech vidím skutečně obrovská rizika. Je to rozhodnutí každé ženy a nikdo by jim v tom neměl bránit. Dokonce jsem u jednoho překotného domácího porodu asistovala. Nebyl však plánovaný, jen to maminka do nemocnice jednoduše nestihla. Naštěstí tento porod proběhl hladce. Ale já bych doma určitě nerodila. Komplikace se nedají bohužel nikdy předvídat, například pokud dojde k dystokii ramének, tedy uvíznutí ramének v porodních cestách. Takový jeden těžký případ jsme měli téměř před rokem, ale naštěstí vše dobře dopadlo, maminka s miminkem jsou velmi šikovní.

 

Silných a dramatických zážitků je ve vaší profesi požehnaně. Prozradíte nám i nějaké úsměvné?

Bára: Vybavují se mi porody, při nichž jsou tatínci záchranáři. Policisté a hasiči, kteří jsou zvyklí ostatním pomáhat, najednou u porodu nemohou nic dělat a mnohdy to nezvládnou a omdlí. To ale samozřejmě nemohou přiznat, takže od nich například slýcháme: Jejda, já jsem usnul! To se vždycky spolu s maminkami opravdu bavíme. Trochu méně je mi do smíchu, když po kopanci od maminky ležím na zemi já. To už se mi stalo dvakrát. Jednou mě maminka skopla na zem, podruhé jsem skončila s několika modřinami. Teď už se tomu zasmát dovedu, ale v té chvíli jsem měla černo před očima.

 

Mnoho porodních příběhů jsme mohli sledovat při nedávno odvysílané sérii reality show Malé lásky. Sledovaly jste tento pořad o vaší práci? Jak jej hodnotíte, do jaké míry byl opravdu autentický?

Jana: Viděla jsme pouze jeden díl. Už jen ukázky mě spíše rozčilovaly. Je těžké záběry hodnotit, když člověk není u celého porodu. Myslím, že spousta pasáží byla vytržena z kontextu. Těžko říct, jak bychom se chovaly my, kdybychom byly neustále pod kamerami. Zřejmě i kvůli nim bylo při porodu neustále ostré světlo, spousta personálu a zkrátka pravý opak toho, oč se snažíme my. My máme na porodních boxech většinou přítmí, klid a takové to intimno. Řekla bych, že mohli ukázat lepší stránku porodnictví. Ale i tak ty krásné konce jistě mnoho lidí dojaly.

 

Blíží se Vánoce. Mnoho lékařských zákroků se dá naplánovat, odložit, posunout. Na vašem oddělení to nejde, ať už je Štědrý večer, Silvestr nebo Nový rok. Pamatujete si na nějaký zvláště sváteční příchod dítěte na svět?

Bára: Zvláště hezké vánoční porody si nevybavuji. Zato problematické sociální příběhy jako by sváteční atmosféra u nás přímo přitahovala a na Silvestra máme většinou opravdu o zábavu postaráno. Nový rok jsme tedy nejednou na oddělení zahájili řešením nepříjemností, kdy se rodičky potulovaly po cizích pokojích, jednou dokonce i šmejdily v pokoji lékařů. Jedna taková sváteční rodička byla pro změnu narkomanka, kterou jsme s lékaři museli nahánět po parkovišti, kam si odběhla zřejmě pro dávku svého opiátu.

 

Jak tedy na oddělení slavíte Vánoce a Silvestr, když zrovna nenaháníte rodičky?

Jana: Slavnostní u nás není jen jeden den Vánoc a Silvestr. Sváteční máme celý týden, možná i déle. Užíváme si cukroví, chlebíčky, nosíme pohoštění, na oddělení máme stromeček a dáváme si navzájem všichni dárečky. Na Silvestra si za námi přijdou nealkoholickým šampusem přiťuknout a popřát i lékaři. Užíváme si hezké svátky i v práci, když máme zrovna chvíli. Je to moc příjemné, ale i přesto boj o služby na svátky začíná už v říjnu.

 

Není služba jako služba a personál na tomto oddělení si zaslouží poděkování a úctu většiny znojemských rodin. Porodnice opravdu nikdy nespí, a ani o těchto Vánocích tomu nebude jinak. V loňském roce ve Znojmě porodilo 958 žen, v letošním roce 2017 už se blížíme opět k devíti stům novorozeňátek, a to nám ještě pár dní do Nového roku zbývá. Uvidíme, kolik dětí se ještě stihne letošní rok narodit.

 

Šárka Novotná