Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Morální lekce kávových zrn a pohádkové babičky

Starší žena mi nevědomky uštědřila morální lekci jako hrom. Potřebovali bychom ji občas všichni, žilo by se lépe. Posuďte sami.

Vešla jsem po ránu – však to znáte – do pekárny rozmrzelá a nevyspalá. Ve frontě přede mnou čekala babička jako z pohádky. Usměvavá, už trochu shrbená, přes osmdesát let, s vějířky vrásek kolem zářících očí. Přála si zabalit dva zákusky, kterým se říká kávová zrna, což je laskomina politá čokoládou s kávovým krémem a marcipánem.

„Už jsou skoro poslední, přestáváme je vyrábět,“ řekla staré paní prodavačka, což byla zpráva, která babičku nepotěšila. „To je hrozná škoda, mně tak chutnaly! Dávám si je vždycky do ledničky, vydrží dlouho. A proč tu dobrotu už nebudete mít?“ zeptala se smutně. „Vedení se tak rozhodlo, chce změnit sortiment, bohužel,“ odpověděla prodavačka.

Podle tónu hlasu jí bylo staré paní líto.

A mně taky, stála tam jako hromádka neštěstí.

Řeknete si, nějaká kávová zrna, taková banalita, vůbec o nic nejde. Ale vejděte do světa starého člověka! V něm může takový zákusek hrát důležitou roli, přináší zpestření stereotypního života mezi panelákem, lavičkou v parku, a třeba někdy i mezi neurvalými sousedy. Senioři žijící v dnešním uspěchaném světě jsou mezi námi tak ztracení a opuštění! Nevydržela jsem to.

„Paní, já si ten zákusek taky koupím. A jestli mi bude chutnat, napíšeme spolu vedení pekárny stížnost, tohle jim nedarujeme, ať ho prodávají dál,“ chtěla jsem ji trochu rozesmát. Pomalu se na mne otočila a podívala se takovým podivně klidným, a přesto přirozeným pohledem. „Raději je požádáme, jestli by nebyli tak hodní. To by bylo – myslím – lepší. A taky bych jim ráda poděkovala, že tu dobrotu vůbec nabízeli, zaslouží si to,“ konstatovala babička tak mile, až mně to vzalo dech.

Měla pravdu.

Jsme zvyklí pořád si jenom na něco stěžovat, hádat se, nesouhlasit a mračit. Když se nám něco nelíbí, jdeme do útoku. Nejdřív mě napadlo, že ta paní je součástí odcházejícího světa, ve kterém slušnost patřila k důležitým hodnotám a slovo děkuji nebylo cizí. Ale tak to není. Je prostě obdařena moudrostí, která je někomu vlastní po celý život. U někoho přichází třeba až ve zralém věku. Bohužel, ne u všech. Jak jen bylo osvěžující setkat se na vlastní oči s úctou k druhým, s uvážlivostí, zdvořilostí, a k tomu s věcným nadhledem…

Nevzdávejme tedy ten boj o morální standardy sami v sobě. A pokud narazíme na něco, co nás vyvede z rovnováhy a naruší náš klid – třeba nepřízeň šéfa, přezíravé chování doktora v ordinaci nebo prezidentské volby – nezoufejme, zůstaňme pevně stát, a pokud to bude nutné, vstupme do děje. Ale buďme přitom slušní a ohleduplní, dodržujme pravidla, jimiž je člověk povinen bližnímu, a nerozdávejme neférové rány.

 

Alžběta Janíčková

foto: www.PixWords.cz