Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 





BlueBoard.cz

Marta Kubišová exkluzivně pro Znojemsko: Láskou se nikdy nic nezkazí

Ne každému se podaří dojmout známou osobnost až k slzám. Při děkovačce na posledním dubnovém koncertu Marty Kubišové v sále bývalého hotelu Dukla to dokázal jedenadvacetiletý Marek Jančura ze Znojma - její velký obdivovatel a průvodce Znojemského podzemí. Přišel za zpěvačkou na pódium a věnoval jí kopii archivního snímku z roku 1966, na kterém tehdy ještě velmi mladá stojí zamyšleně u pódia během Znojemského historického vinobraní. Marta Kubišová se nejdřív na svůj snímek dívala zaraženě, jakoby nechápala, a pak se dojetím téměř rozbrečela. O něco později ji Znojemsko požádalo, aby zavzpomínala...

  • Marta Kubišová dostává od Marka Jančury svou archivní fotografii. foto: Libor Duchoň
  • Marta Kubišová v roce 1966 ve Znojmě na Vinobraní při zájezdu divadla Rokoko. Marek Jančura o snímek požádal sběratele Josefa Vlasáka. foto: archiv Josefa Vlasáka

Ta archivní fotografie vás evidentně potěšila. Jste na ní při zájezdu tehdejšího divadla Rokoko. Vzpomínáte?

Skoro vůbec, to už je hrozně dávno. Skutečně nevím, vůbec jsem ani takový dárek nečekala. Děkuji za něj.

 

A co Znojmo samotné. Co si vybavíte z něj, třeba zdejší divadlo? V minulosti jste v něm přece vystupovala.

Ani to ne, bohužel. Musela byste mi ukázat jeho fotografii, abych si vzpomněla. Pamatuji si třeba, jak vypadá palác Sono v Brně, jak to vypadá u Bolka Polívky, ale co všechno stojí ve Znojmě, nevím. Ani už neumím spočítat, kolikrát jsem tady u vás vlastně zpívala. Od infarktu před necelými dvěma roky, ne že bych si nepamatovala, ale je na mě kladena taková dávka dojmů, až ztrácím přehled. Vím ale, že u vás ve Znojmě jsem zpívala naposledy, s pěveckou kariérou se loučím. Jedu poslední turné po českých městech, naposledy si mě lidé poslechnou 1. listopadu v Českých Budějovicích, kde jsem se narodila.

 

Vážně to bude váš poslední koncert?

Nedá se nic dělat, kdy si mám užít života? Bude mi pětasedmdesát. Teď mám pořád jen oči na hodinách, pořád někde něco stíhám, pořád improvizuji.

 

A když se vám naskytne třeba volný den?

Když mám třeba volný den a potřebovala bych ho nějak využít doma, musím se jít vyfotografovat nebo jsou Velikonoce, já zpívám s Vaškem Neckářem charitativní koncert, a máte celý týden pryč. Takhle já vyvádím. Potřebuji si zkrátka odpočinout, hlavně kvůli zdraví. No, a až si dost odpočinu, chci o všem napsat knížku, probrat se svými poznámkami a snad z toho něco vznikne. Napíšu, jak všechny ty události kolem sebe vnímám já.

 

Na svých webových stránkách v rámci probíhajícího turné prosíte fanoušky, aby podpořili organizaci Psí život. Tady v šatně na vás čekal váš pejsek, šestnáctiměsíční fenečka. Zpíváte také jí?

Ne, ale představte si, říkali mi, že když na koncertech zpívám na závěr Modlitbu pro Martu, ona vždy běží ke dveřím celá natěšená, protože už ví, že se blíží konec. Dostala jsem ji před půl rokem, dva dny poté, co mi umřela moje předchozí fenka Bižunka. Nebylo to pro mě lehké, když odešla.

 

Lze podle vás najít hranici mezi láskou a závislostí?

Moje maminka mi vždycky vyčítala, že svoji dceru Káťu taky moc miluji. Kátina profesorka mi ale kdysi, když byla dcera ve třeťáku, dala dobrou radu. Tvrdila, že láskou ještě nikdo nic nezkazil. Když máte něco či někoho rád, neuděláte nic špatného. Tím se ve svém životě řídím.

 

Alžběta Janíčková