Reklama
 

Miniaplikace

 

 

 

 

 

 

 






BlueBoard.cz

28. říjen, obyčejný volný den, no a?

Připomínka vyhlášení samostatného československého státu 28. září 1918 patří k svátkům, které by měly teoreticky nést silnou symbolickou hodnotu. Jenže Čechům státní kult nic neříká, takže se slavný svátek mění v další obyčejný volný den.

Pan prezident rozdá vyznamenání. Možná u některých občanstvo odsouhlasí, že je přišpendlil spravedlivě. V případě jiných bude mít někdo stejný pocit, jako když Nobelovu cenu za mír dostal Jásir Arafat. Obecně převládá nevšímavá nálada: Já jsem to nedostal, soused taky ne, nepociťuji tedy ani radost, ani závist.

Tak je to se svátkem 28. října skoro ve všem. To není, jako když Marseillaisu zpíval de Gaulle či jako když ji notovali levicoví a anarchističtí francouzští opozičníci. Pro všechny byla argument. Zrovna tak nelze hledat dotek s americkým farmářem, který každý den vztyčuje vlajku pruhů a hvězd. Ale ani s hipíkem, který tentýž symbol pálil kvůli válce ve Vietnamu, či jeho následovníkem útočícím na národní symbol pro iráckou kampaň. I ničitelé a pohrdači se totiž paradoxně odvolávají k občanské posvátnosti znamení své země.

 

Čechům národní symboly nevoní

V našem prostředí jsou už drahnou dobu symboly fuk. Ani neštvou, ani nepodněcují. V podobné situaci se nachází i 28. říjen. Někteří říkají, že je to vlastně státní svátek už dlouho neexistujícího státu.

Bylo by to trefné zdůvodnění, kdyby současně neexistovala úvaha, že 28. říjen 1918 byl den, který byl vždy mnohem víc okamžikem českosti než chvílí slovenskosti. Zdálo by se tedy logické, že stejně jako mnohé jiné nástupnictví nese si Česká republika na srdci erb vzniku samostatného státu.

Ale vznik Československa je časově tak vzdálen jako první láska naší prababičky. Taky nikoho nezajímá, s kým se tehdy líbala pod lípou. Mezitím prošel 28. říjen mlýnem historie. Byla k němu v některých okamžicích velmi krutá. Zejména od roku 1948. Několik generací prošlo vymýváním mozků, v němž byl jako den D jejich státu a také zachování existence národa podsunut 9. květen 1945.

„Bez Sovětského svazu byste nebyli, vy kluci pitomí,“ lze užít parafrázi feldkuráta Katze ze Švejkových příběhů. Až si holky a kluci pitomí na tento axiom zvykli. Ne že by ho vzali za svůj, ale 28. říjen zmizel kdesi za obzorem jejich vnímání.

 

Den znárodnění? Lež jako věž!

Ostatně režim, v němž byla zprvu de facto, později i de iure, ba ústavně, jedinou rozhodující a řídící silou komunistická strana, nazval v kalendáři tento den Dnem znárodnění. A to přesto, že byť se znárodnění konalo, na den přesně 28. října to nebylo. Ale ono se v tom režimu vcelku obecně lhalo, překrucovalo a zapomínalo, což se dotýkalo i připomenutí vzniku Československa.

Například se psalo v učebnicích, že by nebylo samostatné ČSR, kdyby nebylo bolševické Říjnové revoluce v listopadu 1917. Kořeny návazností byly vysekány velmi důkladně až zvrhle. Poslední, kdo vnímali 28. říjen jako závažný okamžik, jsou buď už mrtví, nebo se v současné době dostali do pozice těch, které mladí, progresivní a talentovaní musejí živit. Proč by jim tedy mělo patřit byť alespoň poradní právo?

K čemu připomínat, že 28. říjen byl v našich dějinách nejen příležitostí k fangličkaření, ale také dnem vzdoru? Koho zajímají nějaké bouře českých vlastenců v roce 1939 včetně těch, kdož byli kvůli tomu vzepjetí zavražděni německými okupanty?

Kdo ještě dnes považuje za důležité, že 28. října 1988 se nechaly stovky demonstrantů na Václavském náměstí zválcovat pendreky a vodními děly represivního aparátu KSČ, která den předtím na stejném místě podlézavě „perestrojkově“ začala připomínat právě toto výročí, jehož význam a existenci po celá desetiletí odpudivě křivila a zamlčovala?

Připomínání 28. října vyvolává zapadlé pojmy jako národní identita, kořeny, vlastenectví… Ale co je to vůbec vlastenec? Víceméně se dnes pod toto slovo schovává zkřivená huba neonácka nebo politik, jemuž se hodí „národní zájmy“ do krámu. Jinak je to termín pro současný život nepotřebný a stává se podobnou veteší jako například soudruh nebo pionýr, tedy kdysi vážené pojmy, pak ukradené a zesměšněné pseudosocialismem.

Ještě tak občas kdo neskáče, není Čech, což ovšem vyvolává pouze moralistní kritiku. Možná kdyby této zemi šlo někdy doopravdy z tlustého do tenkých, postavili by se za ni nejpoctivěji ti, kteří dnes ani nevědí, co 28. říjen znamená. Z toho, jak kdo salutuje před symboly, nelze dnes nikoho soudit.

 

Mrtvá vzpomínka

Vcelku nejvíc je letos 28. říjen čtvrtkem, který lze šikovně spojit s víkendem a vyjet na chalupu zazimovat a navštívit hroby předků v souvislosti s Dušičkami. Toto datové spojení vyvolává všelijaké cynické či ironické paralely o postavení státního svátku ve vědomí dnešní společnosti. Ta nejotevřenější z nich je, že 28. říjen jako symbol je pro většinu osazenstva zdejšího veřejného prostoru mrtvý.

Ale ze slušnosti je třeba si ho připomenout a položit květináč. Zda se zachovaly nějaké vnitřní ukotvené vazby na význam tohoto dne, mohla by ukázat pouze nějaké osudová zkouška. Doufejme, že se jí nedočkáme.

 

Vladimír Kučera

Zdroj: iDNES.cz (-t-)