Velkou roli v celém příběhu hrál jeden faktor – zápasový adrenalin

Náhodou jsem narazila na tuhle super fotku… Co vše tomu zápasu předcházelo? To vám shrnu v dalších řádcích, kde se vrátím v čase k zápasu číslo 14.



Po čtvrt roce jsem konečně měla mít zápas (22. 2. 2018). Samozřejmě načasování bylo tak parádní, že jsem dva týdny před zápasem musela na školní lyžařský výcvikový kurz. Nebylo to nic, co by se nedalo zvládnout. Před odjezdem na hory jsem měla natrénováno a byla v parádní formě. Dietu jsem držela i na horách. První den suprová lyžovačka, druhý den taky, třetí den stále stejná pohádka. Čtvrtý den, můj výkon na běžkách se mi asi nechce moc komentovat. Viki a běžky, raději půjdu pěšky… Páteční ráno, něco je špatně. Jediné pozitivum mého bídného stavu a teploty je, že nemusím na běžky! Tím můj výčet pozitiv končí.

Po návratu domů si užívám od soboty do úterý teploty. Vyjít schody je pro mě skoro nadlidský úkol, ale zápasit chci za každou cenu. Ve středu si jdu vyzkoušet trénink, docela tragédie. No a ve čtvrtek hurá, vyrážíme na zápas do Jablonce na Iron fight nigt. A teď trošku back story do pozadí celého zápasu.

Před třemi měsíci se konalo v Kladně mistrovství České republiky v lowkicku (disciplína kickboxu), kde se mi povedlo porazit Terezu Netušilovou. Docela překvápko, protože před dvěma týdny se stala Tereza vícemistryní světa WAKO 2018 ve fullcontactu. Ten pocit, když skoro vysekáš na WAKU svět a potom do Kladna přijede Bulínová ze Znojma… Takže toto měla být odveta.

Dojeli jsme do Jablonce, skoro jsem si ani nestihla rozvázat tkaničky u tenisek, a bylo tady vážení. Trošku jsem nevychytala váhu skrz nemoc, a dokonce jsem podvážila skoro kilo. Což bylo vtipný, protože se kvůli mně domlouvala catchweight, Peťa z toho měl srandu. Pak tady byl staredown, nedokážu popsat jak moc a proč mě Tereza slušně řečeno štvala. Nic jsme si neudělaly, ale každej člověk nám prostě nemusí sednout, nic osobního v tom není.

V klidu jsem se najedla a následovalo poučení o pravidlech, zakázali mi prajead na rukách. Najednou už jsme šli tejpovat ruce. Tentokrát mi Peťa namaloval na tejpy jednorožce a hvězdu s véčkem uprostřed. Potom jsem se převlékla a mohli jsme jít na rozcvičku. Rozehřátí bylo v pohodě. Následovalo stínování, který mi moc nesedlo. Vůbec jsem se necítila ve své kůži. Šli jsme na lapy, když jsem jela jenom ruce, bylo to v pohodě. Pár úderů mi docela sedlo a cítila jsem se líp. V dalším kole jsme přidali nohy, a to už bylo s prominutím v prdeli. Kopání mě strašně tavilo, jeden kop vzal tolik síly… No, hlavou mi běžela jenom jedna otázka: ,,doopravdy chci jít v tomhle stavu zápasit?“.

Při čekání jsem vůbec nebyla ve své kůži. Neměla jsem svůj drive a natěšenost do zápasu. V hlavě plno pochyb. Jak zvládnu zápas, když mi dělá problém vyjít schody? Co když mi hned dojde dech? No, musela jsem svoje myšlenky přesunout jinam. Něco bylo, něco bude, ale přítomný okamžik je jenom tady a teď. Peťa mi dal rychlou masáž a povedlo se mi uvolnit.

Moje nástupovka, a stojím v ringu. Nástupovka soupeřky a stojí v ringu. Rozhodčí si nás svolá do středu. No nic, zápas může začít.

Začátek zápasu a já sežeru první kombo úplně na čisto. Mám prostě parádní rozjezdy. Většinu kola se mi povede držet střed, ale asi mě naboduje. Do žádných větších akcí se nepouštím, protože to nechci přepálit. Tohle kolo nebude moje.

Další dvě kola už musím urvat, jestli chci vyhrát. Fýza je v pohodě, takže začínám věřit, že celej zápas zvládnu a můžu přidat. Druhé kolo je výrazně lepší. Daří se mi docela trefovat. Vychází mi často zadní koleno. Pořád mi utíká, ale začínám se na ten pohyb chytat a daří se mi ji zavírat na provazy. Zápas mě začíná bavit čím dál víc.

O pauze se cítím parádně a vím, že ještě můžu přidat. Je tady třetí kolo a scénářem se podobá předešlému. Musím uznat, že zdrhat umí fakt dobře, ale to je prostě styl kickboxu… Když se mi ji povede zavřít na provazy, tak mám převahu. Zápas si strašně užívám a kola mi připadají krátká. Najednou je konec zápasu.

Jdu do rohu a mám radost. Vyhrála jsem sama nad sebou a nad chřipkou. Peťa má taky radost a říká mi, že jsem ten zápas vyhrála pro něj. No, nakonec vyhrávám zaslouženě zápas i u bodových rozhodčích. Radost je nepopsatelná. Uznávám, někdy mám blbé nápady. Můj zdravotní stav byl ubohý, ale někdy prostě risk je zisk.

Velkou roli v celém příběhu hrál jeden faktor, zápasový adrenalin. Ale tahle problematika je o něco kouzelnější a rozeberu ji někdy příště.

Viki Bulínová

foto: archiv VB, Petr Zbranek a Martin Kubíšta

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *