Před sto lety bylo daleko hůř
V jistém smyslu je to jak srovnávat hrušky s jablky. Ale přesto. Největší zaznamenaná světová pandemie španělské chřipky má s tou současnou, ale zcela odlišnou, mnoho společného. Až to vzbuzuje údiv. Sužovala svět přesně před sto lety. Stejně jako dnes i tehdy se na člověka přenesla ze zvířete a první případ se s největší pravděpodobností objevil také v Číně. Zpočátku ji lidé podceňovali a úřady počty nemocných zatajovaly nebo zkreslovaly, aspoň v některých zemích. U nakažených španělskou chřipkou se rovněž objevovaly plicní komplikace ústící v zápal plic. Nástup choroby býval náhlý a prudký, leckdy se stávalo, že pacient cítil ústup potíží, pak se ale onemocnění vrátilo s drtivou silou. Jako u Covidu-19.
Nechybělo ani přechodné zavírání škol, například v Praze. Další společné opatření v boji s virovou nákazou naznačuje název tohoto článku – roušky. V americkém Seatlu bez nich například lidé nesměli nastupovat do tramvají, povinně je museli nosit i tamní policisté. V Japonsku se s rouškou chodilo do škol.
Tenkrát bylo daleko hůř
Ovšem pokud jde o bilanci, nemají obě pandemie nic společného. Podle nejpesimističtějších odhadů zemřelo na španělskou chřipku v celém světě až sto milionů lidí. Nejvíce obětí si tato zákeřná choroba vybírala mezi muži ve věku od dvaceti do čtyřiceti let. Na její léčbu sloužil pouze aspirin, někdy alkohol nebo rtuť, uplatňovalo se i středověké pouštění žilou, používaly se zábaly se studenou i horkou vodou, masáže a bylinkovéčaje. Průběh nemoci i její smrtnost zvyšoval nedostatek uhlí a hlad, jako důsledek končící světové války. Řadu lidí, zejména vojáky, vysílily v předchozích letech i jiné infekce, především cholera a tyfus. Strach z nákazy byl tehdy tak velký a okolnosti umírání tak děsivé, že se vzpomínky na řádění tehdejší pandemie udržují v některých rodinách dodnes.
Nemohla mu ani říct sbohem
Osmatřicetiletý obchodní zástupce Jaroslav se vrátil domů do pražských Dejvic na podzim roku 1918. Z lazaretu na italské frontě, kde jako zdravotník sloužil, přišel s hodností kaprála a s podlomeným zdravím. Byl unavený, vyhublý a bez iluzí. Nastoupil pak jako úředník do jedné z velkých pražských papíren a situace se postupně vrátila do normálu. Za dva roky nato, když ta velká španělská nemoc zase začala v Praze masově kosit, se mu jednoho večera udělalo špatně, dostal teplotu. Na druhý den sice do zaměstnání odešel, ale od té doby už ho živého nikdo neviděl. Zoufalá manželka Fanynka našla svého Jaroslava až o tři dny později mezi nebožtíky jednoho pražského špitálního dvora, kam se dočasně odkládali ti, co v nemocnici na španělskou chřipku zemřeli a kam se vozili i mrtví posbíraní po městě. Nemohla se s ním ani rozloučit.
Sama se ale nenakazila. Nenakazilo se ani žádné z jejích tří dětí včetně desetiletého Karla. Díku tomu vlastně žiji dnes i já.
Karel byl můj dědeček.
Léčili ho i křížem posvěceným papežem
Španělská chřipka se nevyhnula ani poslednímu majiteli vranovského zámku hraběti Adamu Leovi Zbyňku Stadnickému. Narodil se ve stejném roce 1882 jako můj pradědeček Jaroslav. A válku rovněž přežil. Jako člen Suverénního řádu Maltézských rytířů ale vykonával daleko méně náročnou službu v řádových sanitních vlacích a mohl se vrátit předčasně domů. Oficiálně to bylo zdůvodněno správou jeho majetku. Když na sobě pocítil první atak španělské chřipky, nic nepodcenil a ihned ulehl. Mohl si to na rozdíl od jiných dovolit. Stejně jako nákladnou lékařskou péči. Dávali mu pít i léčivou vodou z Lurd. V jeho ložnici se objevil kříž osobně požehnaný papežem a konaly se tu pravidelné mše s prosbou za jeho uzdravení. Nebezpečné onemocnění nakonec ustál. Těžko mohl tušit, že přežije ještě i další světovou válku a zemře v Polsku zchudlý a v bídě až ve věku nedožitých sta let v roce 1982.
Po Vranově, který miloval a o který přišel konfiskací po druhé světové válce, se mu stýskalo, mimo jiné i po lesích v braitavském revíru nad zámkem. V jednom z pozdějších dopisů dokonce přiznal, že si tam povídal s každým stromem a snažil se uspokojit každé jeho přání.
Optimismus není na škodu
A proč se španělská chřipka jmenuje španělská? Je to tak trochu nespravedlivá daň za pravdomluvnost. Neutrální Španělsko o nemoci totiž tehdy informovalo otevřeně, proto se zdálo, že je tu nejvíc nemocných. V českých zemích kvůli válečné cenzuře úřady nejdřív mlčely a závažnost situace nechtěly přiznat. Pamětníků na tuto dobu je už málo.
V jihozápadní části Španělska však podle listu La Vanguardia žije stosedmiletá žena, která jako dítě španělskou chřipku prodělala. Nyní se v domově pro seniory v provincii Cádis zotavila i z koronavirového onemocnění Covid-19. Úspěšně tak překonala důsledky obou pandemií. Dějí se i zázraky.
Jen je třeba neklesat na mysli.
Alžběta Janíčková
