Ivana Herzigová: Chtěla bych popřát všem vyučujícím v tanečních oborech napříč všemi organizacemi, aby jejich žáci byli baterkami, které jim dodávají sílu

Dobrý den, Ivano, v poslední době jsem se s dovolením zaměřil na „rozhovorování“ s tanečními lektorkami SVČ Znojmo… Doufám, že těch vyprávění bude ještě hodně a že není na překážku, že tancovat neumím…



Co pro vás, Ivano, tanec znamená?

Tanec je, podle mého skromného úsudku, prostředek pro vyjádření emocí. Ono se totiž na každém tanečníkovi pozná, jestli pohyb, který vytváří, proudí z jeho nitra, jestli opravdu věří tomu, co a jak tancuje. Sama to poznávám na svých malých tanečnicích. Jestliže máte kolem sebe v kroužku skupinu 15 dětí ve věku 3-6 let, které kolem vás proudí ve všech směrech, do toho vám ještě stihnout sdělit, jak se měly ve školce, a přitom vidíte, jak jim září oči, když tančí, je to k nezaplacení. Je to pro mě velký náboj, který je plný pozitivních emocí a hnací silou do mé další práce s malými dětmi.

Tanec a tanec, to může být velký rozdíl i po stránce zdravotní… Takové profi baletky dostávají hodně zabrat a naopak „přiměřený taneční pohyb“ by mohl být lékem pro tělo i duši… Jaké jsou vaše zkušenosti?

Sama již několik let nevystupuji v pozici tanečnice jako takové, nicméně zkušenosti mám z dob, kdy jsem jako dítě školou povinné a později jako středoškolák navštěvovala „zušku“. My všechny, co jsme spolu chodily do skupiny, jsme vždy dostávaly zabrat. Bylo to potřeba. Přes rok jsme se učily jednotlivé prvky, které jsme postupně skládaly dohromady. Vše směřovalo k závěrečnému vystoupení v divadle. K vyvrcholení celé naší snahy a úsilí. Když se teď znovu dostanu do divadla, pocity se mi stále vrací. Vybavuji si, jak byl člověk strašně nervózní, jestli to zvládne, jestli nezapomene kroky, jestli si nepřišlápne kostým. Nyní tyto pocity prožívám také, ale z pozice nervózní učitelky, která na sobě nesmí dát nic znát a která je pak nesmírně pyšná na tu svoji drobotinu, když se vystoupení zadaří a když zase vidí, jak těm malým září oči nadšením. Takže souhrnně zastávám názor, že je potřeba i po těch nejmenších vyžadovat jistý řád a svým způsobem i dril, aby právě mohl přijít ten moment, kdy náš společný tanec vyléčí naše tělo i duši. Na konci školního roku bývám opravdu hodně vyléčená (úsměv).

Když už jsme u toho těla a duše, jak vnímáte sama sebe během tance – jako tělo? Duši, či „těloduši“…

Když pominu ten „učitelkovský“ tanec, kdy vystupuji s dětmi na pódiu a spíš hlídám, aby vše probíhalo, jak má, než abych vnímala svoje tělo a duši, tak když se mi zadaří a dostanu se na parket, byť na plese nebo zábavě, nebo jen zapnu v kuchyni rádio, jsem tělo spřízněné se svojí duší, která nekouká nalevo napravo a užívá si tanec všemi doušky.

Co si myslíte o tanečních praktikách, které vedou k tranzu… Změněnému stavu vědomí pouze díky pohybu, rytmu… Zažíváte to? (úsměv)

Věřím tomu, že mnozí, a nemusí to být jen tanečníci, se do takového stavu díky tanci dostat umí. Já sama při tanci takovéto stavy neprožívám. Jsem člověk, který má rád věci pod kontrolou. Tančím ráda, tančím tak, jak to lahodí mé duši i tělu, ale netančím smyslů zbavená. Ovšem s jistou, velmi lehkou formou transu zkušenosti mám. Stačí v hodině pustit písničku, která právě u dětí frčí a to máte vidět. Už když se chystám písničku pustit, vím, co mě nejspíš bude čekat: „Paní učitelko, to je Elsaaaaaa…!“ Náhle padá veškerý ostych, děti víří po sále a v horkém odpoledni kouzlí sněhové vločky. Tehdy vnímám, že děti vystoupily ze své komfortní zóny a staly se někým jiným. Někým, kdo prožívá pohyb a tanec naplno a bez zábran.

Ale přejděme k vaší pedagogické praxi… U malých dětí moc o tranz nejde, nebo jsou v „tranzu“ pořád?

Už jsem se o tom zmínila v předešlé otázce. V jistých situacích se ten dětský rej radosti a nadšení tak může jevit, ale rozhodně nejsou v transu pořád. Mám ráda ve svých hodinách řád a jasná pravidla, kde pro takové stavy není prostor, ale na druhou stranu dávám dětem v hodinách možnost se libovolně vyjádřit tancem a pohybem. Hrajeme různé motivační hry, kde je zapotřebí hodně improvizace a fantazie. A právě tyto momenty mě hodně naplňují, jak po stránce duševní, tak i pracovní.

Co ještě byste ke svým kroužkům v SVČ prozradila?

Mám vám prozradit tajemství? Kroužky, které u nás na SVČ vedu, mě změnily. Ještě v posledním ročníku na vysoké jsem prohlašovala, že s dětmi pracovat nebudu a nechci. Jenže… Osud tomu chtěl a postupnými krůčky jsem se k učitelství dostala. Ze začátku, hned po vysoké, jsem pracovala ve školství jen na minimální úvazek. Dnes jsem plnohodnotnou učitelkou, která slaví Den učitelů jako všichni ostatní pedagogové, která pracuje ve skvělém kolektivu podobně nadšených lidí a která má na svém oddělení v tanečních kroužcích okolo 60 dětí v předškolním věku. Jestli bych měnila? Nemám důvod. Jsem takto maximálně spokojená. Je to sice někdy náročné a vyčerpávající, ale ty úsměvy dětí, které, když spokojeně odchází z kroužku, ještě ve dveřích se rodičům chlubí, co jsme dneska dělali, mi za to stojí.

Zážitky z vystoupení?

Zážitků z vystoupení je mnoho, protože u těch malých nevíte, co se může přihodit. Stačí, když v davu rodičů stojících u podia nevidí právě tu svoji maminku, a je zle. Vždy se ale snažím děti na vystoupení namotivovat a vytvořit pro ně přátelskou atmosféru, kdy jim hlavně kladu na srdce, aby si tanec užily. Víte, právě u těchto dětí není během vystoupení na prvním místě to, aby předvedly dokonalý tanec přesně tak, jak jsme to nacvičovaly, i když je to velice příjemný bonus (úsměv), ale především jejich pocit z vystoupení. To, že na podiu chtějí být a chtějí si tanec užít.

Vy sama jste absolvovala taneční „zušku“… Jak na ta léta vzpomínáte? Jak se dále rozvíjíte?

Na „zušku“ jsem nastoupila v první třídě a postupovala jsem jednotlivými ročníky až do maturity, kdy jsem za sebou měla absolvované dva stupně tanečního oboru. Na roky strávené v místním sále a na četná závěrečná vystoupení vzpomínám jen v dobrém, a to hlavně zásluhou paní učitelky Evy Lettlové. Ona mě vlastně vedla k tanci a pohybu a právě ona mi vštípila základy výuky tance. Dokonce z role žák-učitel jsme přešly do role kolegyně-kolegyně. Byla to právě ona, kdo mi po vysoké nabídl částečný úvazek na „zušce“, který jsem přijala a v letech 2015-2019 jsem zde vedla přípravný ročník taneční výchovy. „Zuška“ pro mě představuje základ. Byl to pro mě prvotní impuls, díky kterému jsem konečně našla smysl své pracovní kariéry. Díky „zušce“ jsem zjistila, že práce s dětmi mě baví a že bych se v tomto oboru chtěla dále vzdělávat. V současné době mám za sebou mnoho školení, seminářů a kurzů v taneční tematikou a rozhodně nekončím (úsměv).

Kde jsou limity tanečního rozvoje?

Podle mého názoru limit tanečního rozvoje je pouze jeden, a to zdraví. Pokud je člověk zdravý a má nadšení a zapálení pro věc, vzdělávání a rozvíjení sebe sama je pro něj stále otevřenou možností. Pokud se ovšem zdraví nedostává, bývá to v tanci většinou problém.

Co byste ráda řekla závěrem?

Závěrem bych chtěla popřát všem vyučujícím v tanečních oborech napříč všemi organizacemi, aby byli pro své žáky co nejdéle fyzicky i duševně zdraví a aby právě jejich žáci byli baterkami, které jim dodávají sílu.

Ivano, děkuji za vaše vyprávění a fotky z vašeho archivu, už vás nebudu trápit dalšími otázkami, které si schovám na další taneční vyprávění s vašimi kolegyněmi… Doufám… (úsměv)

Libor Duchoň

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *