Jednaosmdesátník Tomáš Klouda: Můj sportovní vzor? Za všechny bych jmenoval legendárního Emila Zátopka

Dne 14. ledna 2019 jste oslavil osmdesáté narozeniny.  Blahopřeji … Od té doby se chystám na vyprávění s Vámi, neboť Vás znám jako sportovce tělem i duší, a to doslova…

Více než rok mi trvalo, než jsem překonal  vzdálenost mezi našimi bydlišti …  Sedm set metrů bylo pro mě daleko…  Bohužel.  Omlouvám se a dovolte mi to napravit…



Kdy, kde a jak jste vlastně se sportováním začal?

Oba mí rodiče měli sportovního ducha, takže nás s bratrem ke sportu vedli odmalička. Ale ptáte se asi především na cyklistiku a běhání….

Na kole jsem jezdil už jako malý kluk. Dětská kola nebyla, takže na tátově pánském. Sundal jsem mu blatníky a řídítka omotal izolačkou – rázem se stalo kolem závodním. Ve třinácti letech jsem na něm vyhrál znojemský okresní přebor žáků. Po tomto úspěchu jsem dostal od rodičů nový bicykl značky Stadion a na něm jsem několik let reprezentoval cyklistický oddíl Československých stavebních závodů (pozdější OSP Znojmo). Můžu vzpomenout například svoje vítězství v bodovacím závodě v Jihlavě. Velkým zážitkem bylo cestování na různé soutěže mimo Znojmo. Pamatuji si, že například do Zruče nad Sázavou jezdilo celé družstvo na korbě „vétřiesky“, samozřejmě společně s koly…

Co se týče běhu, tak k atletice jsem se dostal na střední škole – znojemském gymnáziu.  Pod vedením trenéra – profesora tělocviku Roupce – jsem běhal trať 1 km. Společně se spolužáky Alešem Matoušem a Oldřichem Horákem jsme tehdy vyhráli krajský přebor v Brně ve štafetě 3 x 1000 m.  Tehdy jsem získal i základy běhu na lyžích. S panem profesorem jsme v hodinách TV trénovali nejprve skluz v tělocvičně po novinovém papíru a potom se proháněli ve stopě podél Dyje (to tam ještě nebyla přehrada). Po druhém ročníku jsem přešel studovat do Valtic na průmyslovou školu železniční. A i tam jsem s atletikou pokračoval. Dokonce jsem měl i výhody – například na internátě jsem mohl místo odpoledního povinného studia běhat, nejčastěji po trase Valtice – Lednice. Po maturitě následovala vojna a ŠDZ (škola pro důstojníky v záloze) ve Valašském Meziříčí, kde jsem měl také velkou možnost sportovat. Běhat, lyžovat, plavat…

Tedy všeobecná sportovní průprava proběhla a měl jste pěkně našlápnuto třeba i do větších úspěchů v kategorii dospělých…

Když jsem přišel z vojny, začal jsem pracovat jako výpravčí. Zamiloval se a oženil. A přibral 10 kg (úsměv). Ne, že bych na pohyb úplně zanevřel. S manželkou jsme chodili po horách, lyžovali, sjížděli vodu… Ale že bych si od rodiny odskakoval na „tréninky“, to ne. Vždycky ale pohyb do našeho života patřil, a tak jsem postupně přivedl ke sportu svoje tři dcery….

Kdy jste se k pravidelnému sportování vrátil? Jak dlouhá byla pauza?

Skoro po dvaceti letech. Ve 40 letech jsem se dostal nejprve zpátky k běhání. Díky Lize 100, kterou ve Znojmě založil Luboš Štola. Šlo o běhání v přírodě s cílem uběhnout za měsíc 100 km. Spolek sdružil mnoho atletických nadšenců, které pojilo i přátelství. Naběhané kilometry jsem zúročil už v roce 1980, kdy jsem poprvé absolvoval silniční běh Běchovice – Praha. Populární desetikilometrovou trať, kterou pokaždé lemují davy diváků, jsem běžel celkem třicetkrát. Bez přerušení (úsměv). V roce 2009, v 70 letech, naposled. Začínalo mě již pobolívat koleno…. U nás ve Znojmě jsem pravidelně běhával 25. prosince Vánoční běh (dříve Corso běh), celkem pětadvacetkrát.

Vidím, že v současné době si při chůzi pomáháte berlemi. Co se stalo?

Pravé koleno jsem dostal před dvěma měsíci nové. V Praze na Bulovce mě operoval profesor Dungl. Chtěl bych se ještě vrátit alespoň k cyklistice. K osmdesátinám jsem dostal od rodiny elektrokolo, tak už se těším, až zase nasednu…

Ano, já vás znám právě především jako cyklistu. Aktivního, společenského, kterého respektují i mladší generace. Jaký je váš příběh cyklistického veterána?

Když jsem odcházel v šedesáti do důchodu, koupil jsem si nové kolo. A začal jezdit nejen z domu do práce, ale zjistil jsem, že v Podyjí je plno krásných cyklistických tras. A nemohl mě časem samozřejmě minout známý Znovín Cup, závod na 50 km v terénu. V roce 2003 jsem ho jel poprvé a do té doby zatím každý rok. Vzpomínám na nejnáročnější ročník 2005. Jelo se po velké bouřce, nebyla tehdy ještě v záloze žádná „mokrá varianta“. Trať byla tak rozbahněna, že se dalo jet jen velmi obtížně a pomalu, závodníci si cestu rozšiřovali do zasetých polí, mnozí šli části tratě pěšky s koly na ramenou. V cíli museli hasiči všechny ostříkat hadicemi, aby bylo možno rozeznat cyklisty a jejich startovní čísla…. Vloni jsem jel posedmnácté, a jak už můj věk napovídá, několik posledních let jsem nejstarším účastníkem závodu. Jezdím v rodinném týmu v dresu firmy RENOV. Snad se závod pojede letos opět a já už budu schopen postavit se na start.

To vám ze srdce přeji (úsměv) … Jsou ještě jiné sporty, které naplnily nějakou část vašeho života?

Určitě. Například v osmdesátých letech jsem byl u zrodu oddílu orientačního běhu, který tenkrát vznikl při gymnáziu. A jako zaměstnanec Fruty jsem byl aktivní ve sportovní střelbě z malorážky – se svými kolegy jsem závodil v okresní lize. Také mám velmi rád běh na lyžích. Několikrát jsem absolvoval Jizerskou padesátku i Krkonošskou sedmdesátku. Škoda, že v našem kraji bývá sněhu tak pomálu.

Jaký je váš sportovní vzor?

Za všechny bych jmenoval legendárního Emila Zátopka.  Vzor sportovní i lidský. A jeho ženu Danu. Skromní a pracovití lidé. Oba jsem je viděl – Emil v roce 1952 běžel na znojemském stadionu, a Danu mám dokonce i podepsanou.

A vzkaz pro mladou generaci od celoživotního sportovce? Co říci závěrem?

Řadu let jezdím se skautským 1. dívčím oddílem na letní tábor do Hlubokých Mašůvek. Jako takový Ferda Mravenec, práce všeho druhu (úsměv). A vždycky se našlo několik děvčat, které se mnou ráno vstávaly dřív a ještě před budíčkem absolvovaly běh lesem k soutoku Plenkovického potoka a Jevišovky. Pro radost a zvýšení kondice. A to je nadějné…

Závěrem bych chtěl poděkovat manželce Jarmile. Za podporu a pochopení pro moje sportování. Řadu akcí absolvovala se mnou a to nejen jako tvůrce zázemí. Třeba Znovín Cup zná také z pozice závodníka (úsměv).

Kdo sportuje, nezrezaví. Nebo alespoň ne tak brzy (úsměv).

Pane Kloudo, přeji pevné zdraví, rychlou rekonvalescenci a děkuji za vaše vyprávění.

Libor Duchoň

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *