Výtvarník Jiří Škodák: Když se dva lidé mají rádi, je úplně jedno, jakou mají sexuální orientaci

Jeho život by vydal na román. Vlastně na románů několik. Škoda, že se malíř a grafik Jiří Škodák, bývalý nepřítel komunistického režimu, nevysvěcený bohoslovec a svébytný bohém s jiskřivou inteligencí, nevěnuje také psaní. V Galerii Doré ve Vranově nad Dyjí, kde pravidelně vystavuje a tvoří, za něj mluví aspoň štětec. V tomto předvánočním čase ale udělal výjimku a dovolil nám nahlédnout do svého soukromí. Děkuji mu za odvahu. Vybrat z jeho života podstatné nebylo vůbec jednoduché.



Co se vám vybaví, když řeknu Vánoce?

Mé vzpomínky nejsou moc dobré, protože před Vánocemi vrcholily přípravy, pořád se něco nestíhalo, rodiče se hádali s prarodiči a my jako děti z toho měly stres.

V některých rodinách je to podobné i dnes. O jakých letech ale teď mluvíme?

O šedesátých. Babička bývala generál a právě na Štědrý den potřebovala dělat ostudu, že jí nikdo nepomůže. A vytvářela dusno. Když pak ale došlo k rozdávání dárků, se vším mě to nakonec smířilo. Navíc jsem si mohl o vánočním čase víc malovat, což mě těšilo.

Slyšela jsem, že jste se pokoušel dostat na výtvarnou akademii, ale kvůli kádrovému posudku vás nevzali.

Už jako dítě jsem projevoval výtvarný a hudební talent, rozvíjený na lidové škole umění. Jenže. Otec byl vyučený mlynář a měl pracovat ve strýcově velkomlýně, který komunisté zkonfiskovali, navíc si vzal matku, jejíž děda byl za první republiky Gajdovec, a žijící babička vystupovala veřejně proti komunistům. Takže bylo jasné, že se studiem budu mít potíže. Proto jsem se nejdřív vyučil v oboru litograf a na večerní škole si dodělal maturitu. Na akademii jsem se pak skutečně přihlásil a pilně se připravoval. Talentové zkoušky dopadly dobře, ale bylo to k ničemu. Prý jsem měl negativní vztah k socialismu. Akademický malíř Höger, který mě připravoval na přijímačky mně řekl: Člověče, s takovým posudkem se nemůžeš hlásit ani na záchodovou bábu!

Takže jste se po čase rozhodl pro kněžství jako pro celoživotní povolání.

Nebylo to tak přímočaré, zrálo to postupně. Nejdřív jsem ministroval. Velmi mě tehdy ovlivňoval náš farář Arnold Schneider, který shodou okolností jako já maloval a stýkal se s takovými lidmi jako Durych, Deml, Zahradníček… Také jsem se setkával s lidmi kolem podzemní církve a jezdil s nimi na ekumenická setkávání. Ze známých lidí tam býval třeba zpěvák Michal Kocáb. Nebo jsem navštěvoval lekce neoficiální Létající univerzity, kterou vedl dnešní kardinál Duka. Takže můj úmysl stát se knězem a přihlásit se ke studiu semináře v Litoměřicích nebyl z nouze, ale z přesvědčení, z touhy dát životu kvalitní duchovní rozměr.

 

Špatný posudek na bohoslovectví nevadil?

Samozřejmě vadil. To už jsem pracoval, bylo mi devětadvacet, stýkal se s disidenty, měl za sebou výslechy Státní bezpečnosti. Zaměstnavatel mi proto odmítl napsat do přihlášky nezbytné vyjádření. Profesoři to ale vzali jako tichý souhlas, aby mi pomohli. V přijímací komisi seděl tenkrát i kardinál Tomášek. Ale musel jsem přerušit svoje kontakty s podzemní církví a poslušně šlapat jak švýcarské hodinky. Snažil jsem se tak po dva roky. Ale to víte, vlastní…

Celý rozhovor najdete v aktuálním vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.

text a foto: Alžběta Janíčková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *