Bývalý Orel Jiří Hradecký: Na bruslích jsem nestál 12 let!
Velkolepé hokejové akce Znojmo žije hokejem se též zúčastnil odchovanec znojemského hokeje dnes 43 letý Jiří Hradecký, který nastoupil za tým Legendy Znojmo – domácí…
Jiří Hradecký je jedním z hokejistů, který se svým dílkem zasloužil o postup Znojma do extraligy v čase, kdy celé Znojmo zažívalo neskutečnou hokejovou eufórii… Od tohoto vysněného cíle bývalého prezidenta klubu Znojemských orlů Jaroslava Vlasáka již uplynulo dlouhých 20 let.
Proto jsem požádal jednoho z bývalých aktérů postupu Jiřího Hradeckého, který mi ochotně odpověděl na tyto otázky…
Jirko, co bys řekl k nedávné hokejové akci Znojmo žije hokejem?
Asi dva měsíce před touto akcí mě kontaktoval Roman Kaňkovský, že by něco takového mělo proběhnout. Totéž mi naznačovali Radim Freibauer s Milanem Kastnerem, za kterými občas jezdím do Jihlavy hrát florbal…
A protože jsem asi 12 let nestál na bruslích, tak jsem trošku znejistěl, jak to tam se mnou na té akci asi dopadne. Ale teď s odstupem času musím říct, že ta akce byla velice pěkná. Po 20 letech od postupu Znojma do extraligy jsem potkal mraky kluků, které jsem 20 let neviděl. Byla tam spousta hráčů, které když jsem viděl, tak říkám, to není možný, bylo to, jako bych je viděl před týdnem… Hnedka jsme navázali komunikaci a všechno. Úplně perfektní atmosféra… Byli tam trenéři i pan Vlasák. Přišly mraky lidí, což jsem ani nečekal. Takže za mě perfektní akce…
Kolik hráčů ti tam z toho postupového času do extraligy chybělo?
Podle tý soupisky bych řekl, že nás tam byla asi tak třetina.
Takže dost hráčů z té doby chybělo?
Chybělo jich hodně. My jsme měli partiu s klukama, co jsme ještě hrávali v Jihlavě – Patrik Fink, Radim Freibauer a kluci, co se motali kolem Jihlavy… Nebyl tam například Patrik Fink, se kterým jsem mluvil den před akcí, že nepřijede z důvodu, že má pracovní povinnosti v Praze…
Co proběhlo po utkání? Bylo nějaké posezení a zavzpomínání s bývalými spoluhráči?
Bezprostředně po utkání proběhl v restauraci na ZS velký raut, kde se potkali všichni bývalí spoluhráči i s manželkama. Bylo to moc příjemný.
Pak jsme se ještě podívali na zápas, který byl po nás, kde hrály hokejové hvězdy včetně Jágra proti klukům, kteří hrají nebo hrávali za Znojmo během těch dvaceti let. Takže to taky byla moc pěkná akce. Pěkně jsme s klukama pokecali, jak už jsem řekl, s některými jsem se neviděl 20 let. Bylo to příjemný. Na zimáku v restauraci jsem byl s celou rodinou a byli jsme tam asi dvě či tři hodiny kromě dcery Julinky, která byla s babičkou v Alpách. Po tomto čase už byly děti unavené a manželka taky, protože přijela ráno z Chorvatska se starší dcerou, a tak jsme pak odjeli domů…
S kterými z bývalých spoluhráčů jsi i po létech v kontaktu?
S Patrikem Finkem, Radimem Freibauerem a Milanem Kastnerem. S těma si zavolám a taky se příležitostně scházíme…
Se kterými spoluhráči se ti během kariéry hrálo nejlíp?
Co se týče Znojma, tak se mi nejlépe hrálo s Milanem Kastnerem, který byl výborným centrem. Milan Kastner byl Pan Hokejista. Ten uměl výborně nahrát, uměl podržet puk, měl zkušenosti, byl velkým hráčem… A samozřejmě se mi dobře hrálo i s Patrikem Finkem, se kterým jsem už hrával v juniorech. Spolu jsme dosáhli druhého místa v juniorské soutěži, společně s Radimem Freibauerem, Pavlem Faltou a tou gardou. A samozřejmě se mi hrálo dobře i s mým bratrem Tomášem, který byl také výborný centr. Byl hodně dobrý hokejista, jen je škoda, že býval dost zraněnej. Ten by to jinak v hokeji dotáhl daleko.
Podle tvého projevu na ledě bych řekl, že bys ještě hokej mohl klidně hrát alespoň v nějaké nižší soutěži…
To možná jen v takové soutěži, jak dřív bývala nějaká ta večerní liga. Za nějaký podnikový tým. (smích) Ale to nejde. Jak pracovně, tak už i fyzicky bych to asi nezvládl, protože se na led chodí a trénuje někdy v noci. A to by už asi pro mě nebylo.
Připomeň sportovním čtenářům, jak tvá hokejová kariéra proběhla od začátku až do konce…
S hokejem jsem začínal ve Znojmě, kde mě k němu přivedl můj táta asi v sedmi letech. Pak jsem asi do 14 let hrál ve Znojmě. Potom jsem odešel do Jihlavy, kde jsem se dostal do Střediska vrcholového sportu Dukly Jihlava. Tam jsem byl tři roky. Potkal jsem se tam s klukama – Patrikem Finkem, Radimem Freibauerem, Petrem Altrichterem a dalšími. Pak jsem byl v Dukle Jihlava na vojně – to jsem byl ještě v juniorech. Poté jsem byl rok v Havlíčkově Brodě v první lize, kde mě trénoval Jaroslav Holík s panem Suchým. Pak mě oslovil pan Vlasák, jestli bych se nechtěl vrátit do Znojma. To se stalo. Ve Znojmě jsem pak byl jeden rok ve druhé lize, ze které se postoupilo do první ligy. A z první ligy se pak podařilo postoupit do extraligy až po dvou letech v baráži s Jihlavou. (Předchozí baráž s Opavou, jak se ví, dopadla pro Znojmo smolně). Třetí moji sezonu jsem ve Znojmě dokončil celou, ale pak jsem odešel na pět let do Prostějova na Hanou. Následně jsem byl dvě sezony v Olomouci, takže jsem na Hané strávil 7 let. Pak jsem hrál ještě rok či dva druhou ligu za Šternberk, ale to už bylo v čase, kdy jsem končil kariéru. Končil jsem celkem brzo, bylo mi nějakých 31, či 32 let. Pak jsem se vrhl úplně jinam.
Na jaké okamžiky své kariéry nejraději vzpomínáš?
Určitě na ty, kdy jsem se dostal do Jihlavy, to byl takový zlom, jak v životě, tak i ve sportu. To proto, že Dukla Jihlava byla v té době pojem. Tam se dostávali jen ti nejlepší kluci z Moravy a Čech. To byl obrovský skok jak tréninkově i lidsky. A v Jihlavě jsem zažil, co se týče sportu, neuvěřitelný lidi. Byli tam legendární bratři Holíkové a další lidé zvučných hokejových jmen, co něco dokázali. V Dukle to byla neskutečná hokejová škola. Bylo tam hodně tréninků, hodně se makalo a bylo to znát. Výsledky byly!
Byly v tvé kariéře i okamžiky, na které rád nevzpomínáš, třeba na nepovedenou baráž s Opavou? Co bylo podle tebe hlavním důvodem, že se to z vedení 3:0 na zápasy nakonec otočilo na konečných 3:4?
Já nevím. Těžko říct. My jsme tehdy šli do těch zápasů úplně nezatížení. Jak se říká, neměli jsme co ztratit. Hráli jsme úplně uvolněně a najednou jsme vedli 3:0 na zápasy. A říkali jsme si, pozor, asi bychom mohli postoupit. Ale pak se to tam najednou zlomilo. No, nevím, už je to strašně dlouho, co se tam dělo či nedělo. Ono se potom vyrojilo okolo toho spousta negativních věcí. Tehdy jsem hrál s bráchou a Milanem Procházkou. V průměru nám bylo dvaadvacet roků a my hráli a hráli. Nic jiného nás nezajímalo než hokej. A co bylo okolo, nebo nebylo, my nevíme. Ale že se ta baráž nepovedla, je jistě škoda.
Pamatuješ na nějaké nepříjemnosti, které hokej přináší?
Vždycky jsou nepříjemné okamžiky, kdy se sportovec zraní. Anebo když vás někdo někam vymění. Někdy je to v tomto směru krutý, ale na druhou stranu někdy i spravedlivý. Já jsem třeba tehdy nerad odcházel ze Znojma. Cítil jsem, že bych tady mohl být, ale nevyšlo to. Tenkrát mě vyměnili za Petra Kumstáta do Prostějova. Tehdy byl Petr mladý kluk…
Celý rozhovor najdete v aktuální vydání Znojemska na všech novinových stáncích nebo online zde.