Kůrovcová kalamita je ještě ničivější, než požár Notre Dame; stromy za pět let nevyrostou
Globální oteplování zasáhlo v masovém měřítku nejvíce Českou republiku! A především Moravu a Slezsko. Vyplývá to alespoň z prohlášení některých politiků včetně předchozího ministra zemědělství Mariana Jurečky. Za přemnožení kůrovce může totiž podle nich vlastně pouze změna klimatu. Jenže neúprosná řeč statistik staví tento názor do poněkud odlišného světla.
Jak je totiž možné, že kůrovec na území Moravy a Slezska napadl v průměru téměř dvacet krychlových metrů dřevní hmoty na jeden hektar smrkových porostů (v celém Česku pak v průměru necelých patnáct) a například v sousedním Polsku či Rakousku jen tři a v Německu (Bavorsku a Sasku) čtyři až pět krychlových metrů?
Česko je tedy kůrovcovou kalamitou zasaženo několikanásobně intenzivněji, nejvíce ze všech středoevropských států.
Tady něco nehraje. Může za to skutečně jen počasí?
„V současnosti u nás panuje převažující tendence přesunout vinu jen na přírodu. Ale samozřejmě to tak není,“ uvádí Jan Liška z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, expert poradenské služby v oboru ochrany lesa včetně území Znojemska (LOS).
„Nepříznivý průběh počasí v posledních dvou desetiletích a zejména extrémní výkyvy v posledních třech letech, to je samozřejmě jedna z hlavních příčin katastrofy. Na vině je ale rovněž i málo funkční systém ochrany lesa. Například dříve byl kůrovcem napadený strom zpravidla asanován v krátké době po jeho objevení, zatímco dnes na to často nestačí ani lhůta v řádu měsíců. To je mimo jiné také důsledek ochrany lesa, kterou silně omezují výběrová řízení. Státní podnik Lesy České republiky je například musí vypisovat i v současných krizových situacích,“ uvádí Jan Liška.
Připomíná také, že zatímco ještě na počátku devadesátých let bylo v sektoru lesního hospodářství zaměstnáno kolem padesáti tisíc pracovníků, dnes je to stěží patnáct tisíc.
O uměle založené lesy, zejména pak o jehličnaté, je prostě třeba pečovat systematicky.
„To nás učili už na vysoké. A v ochraně lesa je nejdůležitější prevence, která se v posledním období z mnoha příčin stále více zanedbala,“ zdůrazňuje Jan Liška.
„Teď se vytváří falešná atmosféra, že všichni dělali dokonce více, než bylo v jejich silách. Zato počasí, to je nepřítel, co nemá trestní, odbornou ani politickou odpovědnost, a tak to svorně shodíme na ně. A ještě přitom nesmíme zapomenout namočit naše předchůdce, své předky. To udělal třeba pan Jurečka, když zdůraznil, že sázeli málo smíšených lesů, což není poctivé, neboť oni dobře věděli, že pěstování nepůvodních lesů vyžaduje zvýšenou péči o tyto porosty. Ministři pověření vedením ministerstva zodpovědného za lesy by proto měli mít nejen vhodnou politickou příslušnost, ale i potřebný vztah k tomuto oboru. Pro začátek by třeba stačilo absolvování kurzu v nějakém středisku lesní pedagogiky,“ zlobí se Jan Liška.
Jeho ironii mísící se s rozhořčením je ale třeba chápat. Hospodářské lesní porosty jsou dnes silně ohroženy. Nebo ještě hůř, lesy začínají umírat. Katastrofu lze přirovnat k šířícímu se požáru, který už zcela zastavit nelze.
Požárem zasažený Notre Dame má být opraven za pět let. Za tu dobu však žádný les nevyroste.
„Kriticky zasažený pás se táhne od Moravskoslezského kraje k jihu a jihozápadu a dál přes celou jižní část státu až do Pošumaví. Na jihozápadě Moravy situace graduje, stejně jako na většině kraje Vysočina. A podle expertních předpokladů budou letošní škody ještě větší než ty loňské. Zatímco v roce 2018 šlo o dvacet miliard korun, v roce 2019 to může být miliard třicet! A bez souvislých a zapojených lesů dále ubývá spodní voda, budou ještě větší vedra a méně vláhy.
A to je přesně to, čemu se říká začarovaný kruh.
Co s tím? Je vůbec nějaké smysluplné řešení? Něco navrhuje vláda, něco nevládní organizace (například Hnutí Duha), jinak věc vnímá část privátních lesních vlastníků nebo různé zainteresované instituce.
Alžběta Janíčková
