Ladislav Pospíchal do důchodu nepospíchá

Úspěšný učitel hudby na Základní umělecké škole ve Znojmě Ladislav Pospíchal, oceněný za svoji dlouholetou pedagogickou činnost, je rozený vypravěč. Pro novináře, který s ním chce napsat rozhovor, je to výhoda, ale i trochu nevýhoda. Snažíte se s ním držet krok v záplavě informací, kdy jen kroutíte nevěřícně hlavou, a nakonec nevíte, co vlastně vybrat.



Přicházela jsem proto za ním trošku s obavou. Zbytečně. Odpovídal přesně, jak bylo třeba, stručně a jasně. A ještě se omlouval. Brzy sice oslaví sedmdesátku, ale jeho aktivita a nadšení pro hudbu jsou obdivuhodné. Až jednou přestane učit, což si tedy neumím vůbec představit, označit jej za důchodce by bylo urážkou. Potvrdilo se mi, co si o něm myslím už dávno. Je to člověk asi chybující, jako ostatně každý z nás, ale především zodpovědný, pokorný k životu, ke své profesi a velmi vzdělaný. Má sice vysoké nároky na druhé, ale ještě větší sám na sebe. Když tvrdí, že být dobrým učitelem na housle není jen tak a že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených, stoprocentně mu věřím.

Ještě než přejdeme k těm houslím, odkud ses tady ve Znojmě vlastně vzal?

K předkům mého dědečka Setwina, kteří byli usídleni ve Znojmě už v 19. století, patřil mimo jiné radní Hofbauer, obchodník s vínem, co měl velkoobchod na Pražské. Dům, ve kterém teď na okraji města bydlím a v němž jsem prožil celé dětství, koupila babička už před válkou. Její dcera, moje maminka, rozená Setwinová, se potkala s tatínkem na jedné lidovecké schůzi v roce čtyřicet sedm. Ten pocházel z Cizkrajkova na Dačicku a do Znojma se dostal jako učitel na umístěnku.

Radovali se rodiče z toho, že máš hudební nadání? Probouzeli ho v tobě a rozvíjeli?

Samozřejmě. Geny se dědí. Otec sám hrál na housle a violoncello, maminka na housle. V její rodině se navíc hodně zpívalo, strýcové uměli nádherné vícehlasy. K hudbě byl u nás tedy vztah z obou stran. Babička vzpomínala, že prastrýc dokonce působil v Litoměřicích jako biskupský regentschori.

Kde se tenkrát v padesátých letech dala ve Znojmě vlastně hudba studovat?

Na lidové škole umění, v té samé budově, co dnes učím já. Začal jsem tam chodit v roce padesát pět k panu učiteli Karlu Nekvasilovi. Byl to výborný houslista, také dlouho vedl Jihomoravské kvarteto. Pak jsem odešel na konzervatoř.

Jaký byl za tvého mládí život ve Znojmě?

Především bylo tehdy víc času. Sousedi se scházeli, ty nádherný večery dlouho do noci, co jsem zažíval, dnešní uspěchaný život vytěsnil. Ještě jako malý jsem přišel ze školy a mohl lítat venku až do večera. Vrátil jsem se o šesti, hodinu hrál na housle, do školy jsme se skoro neučili. To dnešní děti nemají, je na ně kladeno daleko víc nároků.

V čem jsou ještě jiné?

Jsou hůře ovladatelné. Dřív víc poslouchali a učitel byl pro ně větší autoritou. Jedna úsměvná historka z poslední doby. Chodil ke mně takový chlapeček a už ho nebavilo hrát. Tak prostě vzal smyčec a tou špičkou mě začal šimrat ve fousech. Tak jsme se oba zasmáli, a bylo to.

Proč ses neuchytil jako orchestrální hráč a dal se raději na dráhu učitele?

Táhlo mě to domů. Rodiče tu už bydleli sami, chtěl jsem jim pomáhat. No, a na to, abych hrál ve špičkovém orchestru, jsem neměl odvahu. Navíc bylo tehdy málo učitelů na housle. Na rozdíl od poloviny devatenáctého století, kdy ve Znojmě vznikla první hudební škola. Měla asi sto padesát žáků a všichni hráli jen na ty housle. Nikdo totiž neměl peníze na klavír, kdežto housle stály pár halířů.

Tvůj syn Jiří se ale do špičkového orchestru dostal. Hrál v České filharmonii.

Něco takového, že bude můj syn jednou hrát v České filharmonii, jsem si vůbec nedokázal představit. Bylo mu přitom pouhých dvacet let. Samozřejmě, že tohle člověku dělá velkou radost. Zrovna teď ve středu (10. dubna – poz. autorky) bude mít ve Znojemské Besedě koncert. Kterého otce by něco takového netěšilo?

Prý jsi ho v dětství kvůli houslím dost honil. Kolují o tom různé historky.

Bez dennodenní práce by ničeho takového nedosáhl. Odpoledne jsem moc času neměl, trénovali jsme brzy ráno. Probudil jsem ho v šest, nasnídal se a už ve čtvrt na sedm hrál až do půl osmé. Samozřejmě že se mu taky někdy nechtělo. Tak vymyslel takovou fintu, že musí na záchod, a tam se přede mnou schovával. Já proto před tím záchodem stepoval a čekal, až vyjde. No, a nedávno mi Jiří telefonoval a povídá, už je to tady, už taky stepuju doma před záchodem a čekám na tvýho vnuka Matouše.

Takže jsi ho prostě cepoval. Na co jsi při tom musel klást důraz?

Je nutné najít způsob, jak učit. Dobré pedagogické vedení má na žáka zásadní vliv. Jeden z nejslavnějších houslistů David Oistrach prohlásil, že houslista se rodí v prvních hodinách. Naprosto se s tím ztotožňuji. Musí zvládnout nejprve techniku, na které pak všechno své umění postaví. Proto jsem také třeba spolupracoval s vynikajícím pedagogem Bohumilem Kotmelem, za kterým jsem se svými nejlepšími žáky jezdil do Brna. Strávil jsem u něj obrovské množství hodin, konzultoval s ním metodiku dlouho do noci. Rozhodně bych sám nezvládl dovést devět svých žáků až na konzervatoř. Jak zvednout ruku, jaké postavení má mít malíček je při hře na housle zkrátka nesmírně důležité.

Jako když se dítě nenaučí hned na začátku dobře pravopis a v dospělosti pak nedokáže ten vlak dohodit?

Spíš se mi líbí přirovnání ke sportu. Taková Ester Ledecká, kdyby v dětství nezvládla dobrou techniku lyžování a nikdo jí to nenaučil, tu setinu vteřiny navíc by nezajela a neměla by olympijské zlato. Ostatně, můj syn vyhrál konkurz na zástupce koncertního mistra v České filharmonii zase o dvě setiny bodu.

Laik si řekne, hlavní je přece talent.

To je značně neúplný pohled. Já třeba učil velmi talentovaného houslistu Františka Novotného a mohu zodpovědně říct, že pokud by zůstal ve třídě, kde začínal, neudělal by ani přijímačky na konzervatoř. Bohužel je to tak. Způsob hry, ani postavení rukou, by mu neumožnily další rozvoj. Talent se navíc skládá z nekonečného množství věcí. Ostatně i píle, ochota cvičit, to je taky nadání. Někoho zkrátka ty housle táhnou, jiného ne. To se týká i mého nejmladšího syna Jana, který dnes vyrábí smyčce. Když si ho jednou poslechl zmiňovaný profesor Kotmel, pochválil jeho hru. Taková obrovská poklona od kritického profesora. Říkal mi, ty, Laďo, on má ty housle v rukách, jako by mu v nich narostly. No, a vidíte. Kam to dotáhl? On na ty housle necvičil, neměl chuť se jim věnovat jako Jirka.

Nemůžu ještě nepřipomenout. Začátkem sedmdesátých let jsi stál u zrodu znojemské legendární cimbálovky Polajka. Prý vám na začátku pomáhali muzikanti ze Slovenska. Co je na tom pravdy?

Tenkrát Fery Koukal, iniciátor Znojemského vinobraní, potřeboval cimbálovku. To bylo ještě pár let před založením Polajky. Obrátil se na pana učitele Stehlíka, mého kolegu. Jenže on neznal ve Znojmě nikoho, kdo by potřebným způsobem ovládal basu a cimbál. Fery to za problém nepovažoval. Sedl s ním do auta a jeli na Slovensko. Vrátili se odtud se dvěma muzikanty, jeden se jmenoval Laco Miko, ten se tu pak s rodinou usadil, jméno druhého už nevím. Tak vznikla cimbálovka Znojemčan, která ale brzy zanikla. Vznik Polajky iniciovali nadšenci ze Slovácka. Ta hrála od roku sedmdesát tři, dohromady třicet čtyři roky a já v ní působil jako primáš od prvního až do úplně posledního hraní.

Ty teď v květnu oslavíš sedmdesátku. Co tě stále těší a baví?

Snažím se každý rok utrhnout pár chvilek a lyžovat několik dnů v Alpách. Nejsem super lyžař, ale lyžuju strašně rád. Dřív jsem také lezl po horách, zdolával čtyřtisícovky, na to už dneska nemám. Ale když nad tím tak přemýšlím, mě stejně nejvíc ze všeho baví učení.

Když jsem od Ladislava Pospíchala odcházela, napadlo mě se ho ještě zeptat, co by bylo, kdyby ho jako dítě učil Ladislav Pospíchal. Tedy někdo podobný. Ale tuhle otázku jsem si nakonec nechala pro sebe. Kdyby jsou chyby. Možná bychom neměli Františka Novotného, Alexandra Besu, Jiřího Pospíchala a další jeho slavné žáky. Ale to už je jiná kapitola.

Alžběta Janíčková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *