Stoletá Marie Brtníková
„Kde najdu paní Marii Brtníkovou, vezu jí balík,“ zeptal se rutinně v pátek dopoledne 29. března na chodbě Domova u Lesíka pošťák Lukáš. Když zaklepal na dveře, které mu ukázali, zůstal doslova paf. Paní Brtníková právě slavila v kruhu rodiny sté narozeniny. Předal jí v šoku balík a pogratuloval.
Kromě příbuzných a pošťáka Lukáše přišli ten den za Marií Brtníkovou také zástupci města s místostarostou Janem Blahou.
Kromě dárkových košů dostala od nich potvrzení o zvýšení důchodu. „Abych si ty peníze ještě užila,“ zavtipkovala jubilantka. „Sladké v koších nemůžu, mám cukrovku, ale stejně si dám, mlsám ráda.“ Smysl pro humor a elán jí nechybí ani v tak vysokém věku. Ráda čte pravidelně i Znojemsko.
Narodila se do chudých poměrů rok po první světové válce v Dačicích. Tatínek pracoval v lihovaru, maminka posluhovala. Chvíli žili na panském dvoře u zámku, kde bydlela hrabata Dalbergové. Jednou zahlédla v kočáře projíždět hraběnku, políbila jí uctivě ruku a dostala od ní stříbrný penízek. „Jako kdyby se to stalo včera,“ vypráví Marie nadšeně příběh připomínající romány Boženy Němcové. V té době uviděla poprvé svítit žárovku. „Pár dní jsme ve škole nybyly. Pan řídící po návratu zhasl všechny petrolejky a ukázal na knoflík. Já ho otočila, a najednou se rozsvítila ta žárovka. Všichni jsme vykřikli,“ vzpomíná na školní léta. Do Vranova nad Dyjí, kde se právě stavěla přehrada, jela se třídou na žebřiňáku taženém koňmi. „Už tam byla jáma, ale ještě žádná voda,“ vysvětluje. Přespali na seně v hospodě ve starém Bítově a druhý den se vydali zpátky. Po škole chtěla ještě na reálku v Třebíči, ale kvůli finanční situaci nemohla. Lidé hodně pracovali, ale uměli se také víc bavit. Na jedné svatbě si dokonce zatančila s farářem v sutaně. „Škoda, že se to nedalo tenkrát vyfotit, to by byla fotka,“ lituje Marie.
Později se seznámila se sympatickým mladíkem, vzali se, narodily se jim dvě dcery a společně přečkali útrapy druhé války. V roce 1946 se přestěhovali do Znojma a zakotvili zde natrvalo. Všechno se začalo zase k dobrému obracet. Manžel ale utrpěl na dráze, kde pracoval, vážný úraz, a nastaly další těžké časy. Marie přesto zvládla starat se sama o celou rodinu a doplnit si ještě vzdělání. Do důchodu odešla v padesáti pěti letech jako zdravotní sestra v kojeneckém ústavu.
„Zažila jsem hodně dobrýho i zlýho a jsem z chudobný rodiny. Teď jsem ráda, protože si můžu aspoň vážit toho, co mám teď.“ Mnohý by si z této energické ženy mohl vzít příklad.
-jan-
