Zápas číslo 25 – o titul Slovenské mezinárodní mistryně WKN

V pátek 22. února Viktorie Bulínová nastoupila zatím asi do nejtěžšího zápasu své kariéry. V Bratislavě zápasila o profesionální titul Slovenské mezinárodní mistryně WKN. Soupeřkou jí byla domácí Kristína Lindtnerová, zkušená zápasnice a trenérka ze slovenského Kingsgymu…

-LiD-



Napíšu vám pohádku, o jednom malém kuřátku… Nabídka přišla 19 dní předem, protože původní soupeřka onemocněla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Půjdu zápasit o pás WKN proti Lindtnerové! Odpočítávala jsem každý den. Vzbudili byste mě o půlnoci a já bych řekla, kolik zbývá. Jestli jsem byla nervózní? No jasně, ale radost to přebila. Každým dalším dnem jsem pracovala v tělocvičně, doma, ve své mysli, najít strašáky a vyřešit je, ať mě to nepřekvapí. Jeden nakonec stejně překvapil. Také brát všechno s nadhledem. Pořád je to jenom koníček, kterému sice věnuji dost času a razantně mi mění život, ale jsou i věci kolem. Byla jsem v roli zápasového kuřete a strašně se mi to líbilo. Výzvy jsou to, co mě vždycky probouzí.

Zápasový týden, a rovnou začátek semestru. Dny ubíhaly rychlostí kuřete v somálské vesnici a já ani nemrkla, a byl tady čtvrtek. Nekonečný den, který začal brzo ráno.  Žila jsem ze vzduchu, pár rýžových chlebíčků a dobré nálady. Den ubíhal, už nebylo pět ráno, ale tři odpoledne, a my vyjížděli do Bratislavy. Zavřela jsem oči, a Laďa mě budil, že jsme na místě.

Zatímco já byla na vážení v Bratislavě, mamka přebírala ve Znojmě ocenění za Sportovce Znojemska. Byla jsem na krásném bramborovém místě. Děkuju, dost si toho cením.

Pátek ráno. Od šesti už jsem nemohla spát, začínala mě chytat moje zápasová nálada a svět byl hned zelenější. Šly jsme na snídani, palačinky na závěr byly boží.  Večer měl přijet brácha s kamarádem a trenér s sebou měl ještě dovést holky. Takže podporu jsem měla zajištěnou.

Na pátou hodinu jsme se vydali do haly a v šest tam dojel Peťa s holkama. Cítila jsem se úžasně. Vyřídila jsem si pár telefonátů a užívala si celou atmosféru. Kecali jsme, dělali blbosti. U ringu mi cutman udělal tejpy. V šatně jsem si dala poslední jídlo před zápasem, sušené kiwi. Dělali jsme tam blbosti a měli výtvarný kroužek. Plátnem se staly moje tejpy a čtyři umělci mi na ně malovali obrázky a psali vzkazy.

Nejhezčí tejpy pod sluncem. Dívali jsme se na pár zápasů. Šla jsem se převléct a chvilku poslouchat písničky. Dozvěděla jsem se, že brácha nedojede. To byl strašák, na kterého jsem připravená nebyla. Tak jsem se těšila, a tohle mi vzalo vítr z plachet. Šla jsem za holkama s Peťou a měla na krajíčku. Tohle mě přece nesmí rozhodit, ale… Snažili se mi zlepšit náladu.

Rozcvička. Skákala jsem si a cítila se plná sil. Myšlenky mi občas sjely z cesty, ale dávala jsem je zpět do přítomnosti. Už jsem zase občas udělal nějakou blbost a dostávala se zpátky. Stínování a lapy byly v pohodě. Holky šly čekat k ringu a Peťa mi dal masáž. Ještě chvilku jsem si skákala v šatně. A už to bylo tady.

Moje jméno a nástupovka hraje. Jdu si hezky k ringu svojí klasickou mlhou. Přelézám provazy a jdu pozdravit rozhodčí. Stojím si v rohu jako smíšek a cítím se strašně pohodlně. Mám pevnou půdu pod nohama a přitom se cítím jako v peřince. Nastoupí moje soupeřka, hala bouří. Hned si uvědomuju, že to bude úžasná atmosféra při zápase. Je to mezinárodní zápas o titul, takže se hrají hymny. Poprvé v životě hymna kvůli mé maličkosti, mám husí kůži, i když jsem kuře.

Začne hrát wai kru. Obcházím si provazy a říkám svoji klasiku. Jsem vděčná za příležitost, vzdávám respekt soupeřce, dodávám si odvahu a děkuju trenérům rodině a kamarádům. Klekám si do rohu a začínám tancovat. Nikdy předtím jsem se necítila tak uvolněně. Vnímám jenom hudbu a pohyb. Vyprávím příběh beze slov. Cítím se jako pírko. Vydávám se na lov, dvakrát šípem minu, třetí už zasahuje. Odtancuju do rohu a ukláním se. Takový potlesk za wai kru jsem nikdy neslyšela, nepopsatelné. Usmívám se a nevěřím.

Má začít zápas, z hlediště uslyším Alexandru, jak zavolá moje jméno, tak zamávám. Onemocněla a nemohla nastoupit do zápasu. Díky ní jsem dostala tuhle příležitost, děkuju. Gong a začínáme. Pamatuju si toho tak strašně málo, pocity ale zůstávají živé. Strašně mě zajímá, jestli to bude bolet. Soupeřka má nádherný zadní round kick, chci ho otestovat. Nádherně mi přistane na žebrech a ono to nebolí. Moje myšlenkové pochody jsou někdy doopravdy zábavné a prostě hned vím, že tohle bude luxusní zápas. Povede se mi trefit high kick, bohužel první a poslední v zápase. Má ale potenciál Picassa, takže udělá hezkou malůvku. Když jdeme do klinče, mám tam převahu. Soupeřka je silná, ale moje práce kolen a loktů převažuje. V přestřelkách tahám za trošku kratší konec spíše já. Po jedné kombinace sežeru krásnej backfist předloktím, úplně čistej. Tak mi bylo pár vteřinek zajímavě, ale sranda. V klinči se mi líbí, kolena si tam prosazuju hezky a krátké lokty do hlavy jdou taky krásně. Konec kola.

Tak jo. Peťa mi něco říká, ale slyším, jak mě představují. Tak musím aspoň holkám mávnout, když už kvůli mně přijeli. Peťa by mi nejradši dal asi ranu.

Tohle kolo mám asi největší okno. Pamatuju si, že jsem slyšela holky fandit. Celý zápas se směju. Tak moc si to užívám, jsem šťastná. Jak jde zápas dál, cítím se v klinči silnější. Povedlo se mi tam trefit pár kolen za sebou na stejné místo. Cítila jsem, že se jí to nelíbí. Nevěřím, kolik těch kolen zvládla na to břicho sežrat. Úplně wow. Soupeřka měla tvrdej spodek a já asi bradu, protože ta zadní naskočená přímka byla jako luxusní. Asi zase konec kola.

V rohu dostávám instrukce co nejmíň toho v první minutě schytat a potom co nejvíc rozdat. Promiň, trenére.

Máme tu poslední kolo. Pocitově jsem měla celý zápas ruce u hlavy. Realita byla taková, že v posledním kole tam snad nebyly vůbec.

To je průser, jak mě to nebolí. A ještě ta atmosféra trošku strhne. Stává se. Používám taktiku okouzlujícího úsměvu. V klinči se snažím o podmet, ale nemůžu je tam moc najít. Občas něco nastoupím, ale soupeřka to vybalancuje, takže hlavně dávám kolena a lokty. Cítím se neunavitelně. Lidi dělají strašnej humbuk, je to paráda. Proč jsou ty tři minuty tak rychlé?

Konec zápasu. Odcupitám pozdravit slovenského trenéra. Vracím se do svého rohu. Pořád tam je moje soupeřka, zajímavé. Tak se obejmeme a potom jí asi dojde, že je ve špatném rohu. Tak jde k sobě a jako suvenýr nám nechává na zemi její chrániče na zuby. Mám radost. Myslím si, že jsme to vyhráli. Ale výsledek se dozvím až při vyhlašování.

Stojím uprostřed ringu, zavírám oči a čekám. Vyhrává roh červený, já jsem avatar. Nádech, výdech, poblahopřát. Tyhle chvíle, je to těžký. Učím se je lépe zvládat. Odcházím hrdě. Holky mě obejmou, oči začínají trochu štípat. Cestou se ještě potkám se soupeřkou, tak si děkujeme za zápas a blahopřeju jí.

V šatně to je těžké. Máte zalepené rukavice, takže neuděláte nic. Tak moc jsem si chtěla hodit něco přes hlavu a na chvíli zdrhnout z toho okamžiku. Chyb jsem si byla vědoma, tak jsem to dostala hned ještě zrekapitulované. Zavřu si oči, moje jméno, moje slzy. Snažím se urovnat pocity. Ze začátku se mi nechce smát, prostě ne. Chci na chvíli utéct. Jdu se projít, pozdravit Alexandru a poděkovat. Všechno nějak získává obrysy postupně a já si uvědomuju, co se vlastně stalo. S kým jsem to zápasila, hlavně jak jsem zápasila. Tenhle výkon vlastně nikdo nečekal. Kuře na porážku nebylo až takové kuře. Byla to pořádná bitva a já si ji celou strašně užila. Takže začínám mít radost. Nemůžu mít všechno hned. Trénovat jsem začala před třemi roky, a kde jsem se to dnes ocitla? Nohy na zem.

Krásná vzpomínka, motivace makat dál. Primární je pro mě reprezentace. Tyhle zápasy jsou taková příjemná odměna, bonus. Takže hlavu vzhůru. Vím, na čem musím pracovat. Bude to ještě běh na dlouhou trať, ale to bude celou kariéru.

Děkuju za možnost účastnit se tak úžasného galavečera Tomas Drabik a Lukas Bodyy. Velký dík patří trenérovi Petrovi Kuchaříkovi a za super servis Cées Béčko. Holky, vám za podporu – Zuzana Moravcová, Kamila Sobotková, Lucie Řezáčová a taky Alexandra Jursová. Za podporu děkuji Rudolfu Křížovi a Gladork Gymu.

Samozřejmě děkuji všem, co mě podporují na mé cestě. A stejně jste dobří, že ty příběhy dočtete až do konce. (Úsměv) Takže, pokračování příště

Viki Bulínová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *