Templštejn dál opředen tajemstvím

Málokdy platí rčení, že kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Tak jako v úterý 19. února. Sál Knížecího domu v Moravském Krumlově byl těsně před začátkem poslední zimní přednášky zaplněn do posledního místečka. Jenže další a další diváci přicházeli. Organizátoři museli pro ně narychlo přinést ze zákulisí židle, které se ale vešly už jen dopředu před první řadu. Opozdilci tak měli nakonec nejlepší výhled ze všech. Poslechnout si povídání Davida Hamzy, majitele nedalekého hradu Templštejna ze 13. století, přilákalo nebývale mnoho zájemců.

Stavební inženýr David Hamza získal rozbořený a zarostlý hrad, chátrající kousek od Jamolic už od 16. století, v květnu roku 2011 od Lesů České republiky. Zaplatil za něj milion korun dvě stě tisíc. Původně tam neměl ani kam položit batůžek. Všude rostly jen kopřivy, keře a na zbytky zdí nebylo ani vidět. Jako když získáte zajíce v pytli.

Od té doby zásluhou občasných dobrovolníků a skromných dotací památku kultivuje a zpřístupňuje ji návštěvníkům. Nebo by se dalo i říci, že umírající hrad probouzí po staletích spánku do života.

„Ani nevím, proč jsem ten hrad tenkrát koupil. Byla to náhoda, objevil se na prodej a já dal nejvyšší nabídku, původně jsem uvažoval o nějaké staré hájence, mlýnu, a pak se naskytl Templštejn. Blízko mého bydliště, v pěkné přírodě,“ říká David Hamza.

Jenže náhody neexistují. Když se zamyslíte, sám pan Hamza jako kdyby vystoupil ze středověkého obrazu. Černé vlasy uvázané do dlouhého copu, knír a ostře řezaný nos. Dokonale připomíná středověkého rytíře. Jen obléct zbroj. Přizpůsobil si ho tak postupně hrad k obrazu svému? Těžko říct, záhad kolem hradu se rojí bezpočet.

Někdy na konci třináctého století jej postavil tajemný řád templářů. Kde se v těch místech vzali a kam zase odešli, historici přesně nevědí. Ani jakou podobu jeden z nejvýznamnějších templářských hradů u nás kdysi měl. Do dnešních dnů se z té doby zachovaly jen pozůstatk mohutné plášťové zdi.

Po odchodu templářů na začátku století čtrnáctého se na Templštejně vystřídalo několik majitelů, později byl opuštěn a jednu dobu se v něm ukrývali dokonce loupežníci.

„Pokud tam před nimi někdo zakopal poklad, určitě ho odtud odnesli. Na mě zbyla už jen práce a práce, pro jednoho člověka nad hlavu,“ vtipkuje s vážnou tváří David Hamza.

Pro svůj hrad sestávající jen z několika rozpadlých zdí a hromady kamení žije, obětuje veškerý volný čas a peníze. Tak trochu blázen. Nebo statečný rytíř tělem i duší.

Alžběta Janíčková