Vzkaz všem, co za sto let přijdou po nás

Jak říká klasik. V životě jsou jen dvě neoddiskutovatelné jistoty. Daně a smrt. Nu, myslím, že k nim můžeme s čistým srdcem připočíst už i týdeník Znojemsko.


Sociolog Pavel Kovařík; foto: archiv redakce

Kdyby vám to znělo příliš nadneseně, zkuste se zamyslet, jak vypadá dnešní mediální svět. Jak jím informace proplouvají a doslova stékají po zdech sociálních sítí do zapomnění. Naproti tomu tištěné noviny, které si můžete před sebou rozložit a vychutnávat si u kávy stránku po stránce, vám nic takového dělat nebudou. V případě Znojemska máte jistotu, že dostanete pravidelnou porci informací z našeho regionu.

Má to pořád něco do sebe a je to krásný rituál.  Když držím noviny v rukou, dává mi to důvěrně známý pocit ohraničeného světa, který mi nikam neutíká. Je to svět mého domova a okolí, které mě obklopuje. To mi vždycky regionální noviny zprostředkují blíže než noviny celostátní. Dává mi to také pocit klidu, že na mě nebudou vyskakovat depresivní zprávy řízené počítačovým algoritmem. Dává mi to pocit bezpečí, že na mě nikdo nebude pokřikovat ve fejsbukových komentářích. Dává mi to i pocit příslušnosti ke skupině čtenářů těch stejných novin, k našemu městu, k určité tradici a společenskému prostředí.

Tištěné noviny mají v sobě navíc na rozdíl od internetu kouzelnou předvídatelnost.

Vím, co mě tam čeká. Neznám samozřejmě obsah jednotlivých vydání předem, nicméně znám pisatelskou kulturu týdeníku Znojemsko, jeho redakční rukopis, způsob komunikace se čtenáři. Můžu třeba počítat i s tím, že se nad některými články rozčílím, a pak se můžu sám sobě zasmát, jak jsem se zase nechal pohltit. Ale i v tom jsou tištěné noviny předvídatelné, ty regionální obzvlášť.

Pocit sounáležitosti je právě tím, co vždy nakonec zklidní případné rozjitřené emoce. Vždyť jsme z jednoho města, jsme na jedné lodi, ne? Sto let je úctyhodná tradice. Jsem rád, že jsem mohl jít svůj kousek cesty se Znojemskem, které mě prostřednictvím svých textů zasvěcovalo do zdejšího dění a pomáhalo mi se v jinošských letech zorientovat (a doufám, že ještě kus cesty půjdu!).

Když nad tím tak přemýšlím, také mě svým způsobem formovalo. Znojemsko bylo též mnohokrát partnerem kulturních a společenských akcí, na jejichž organizaci jsem se podílel. Považuji je za rodinné stříbro, podobně jako znojemské okurky nebo znojemskou keramiku.

Znojemsku přeji, aby přestálo s nadhledem dnešní turbulentní elektronickou dobu a aby svým nezaměnitelným způsobem trpělivě týden za týdnem vytvářelo most k dalším generacím.

Všem dnešním čtenářům Znojemska chci závěrem navrhnout, aby se při příležitosti stého výročí tohoto listu nechali inspirovat. Myslím, že je to skvělá příležitost zeptat se sebe sama, co je v životě opravdu důležité a jaký odkaz po sobě chceme zanechat těm, kdo tu budou za sto let po nás.

Pavel Kovařík, sociolog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *