Toulky mezi náhrobními kameny – Jiří Voskovec, Jan Werich

Vážený pane Jiří Voskovče,

vážený pane Jane Werichu;

Je to už dávno, co jsem stanul před vaším společným náhrobním dvojkamenem na Olšanských hřbitovech v Praze, a přestože jsem se nacházel v místech, kde se sluší tiše našlapovat a ještě tišeji mluvit, v duchu jsem se usmíval, neřku-li zažíval ukrutnou srandu. Vytanuly mi totiž na mysli mnohé neopakovatelné chvíle, kdy jste lidem rozdávali radost a smích. Tedy ony sotva uchopitelné a křehké ingredience, které pomáhají nám všem snadněji žít a dodávají sílu snášet trable, s nimiž se potýkáme.



Autorem osobité funerální plastiky je malíř a řezbář Vladimír Preclík (jenž od roku 2008 už pobývá s vámi), který byl mezinárodní jury zařazen mezi padesátku největších světových sochařů. Ostatně jeho nadání mimo jakoukoliv pochybnost dokazuje geniálně jednoduchý „usmívající se náhrobek“, který se mlčky otřásá poryvy legrace, pomocí níž jste rukou svornou plašili lidskou hloupost.

Vím, že jste to byl vy, pane Werichu, kdo kdysi dávno autorovi náhrobku, jenž tehdy vytvářel vaši bustu, řekl: Když by měl někdo dělat můj náhrobek, tak byste to měl být vy, pane Preclíku.

Trvalo to sice drahně let, než ono klaunovo specifické přání mohl Mistr splnit, ale stalo se tak ve chvíli, kdy část popela jednoho ze slavné dvojice byla převezena z Ameriky.

Pokud se nemýlím, pane Voskovče, jednou svou půlí jste splynul s oceánem. Ale i tak vám patří dík, že jste se vrátil na rodnou hroudu alespoň částečně, poněvadž stále platí lépe takhle, než vůbec.

Coby nerozlučná siamská dvojčata jste sice byli násilně oddělení – pan Voskovec odešel do zámoří do Ameriky hned po válce a pan Werich zůstal na Kampě v Praze – vaše renomé přetrvalo až do dnešních dnů jako synonymum legrace a nezdolného životního optimismu.

Věřím a doufám, že tam, kde jste nyní, prožíváte onu vzpomenutou ukrutnou srandu dál a povídáte si o věcech, o nichž jste si nestihli povědět, když jste byli ještě tady s námi, oddělovala vás polovina zeměkoule a vy se museli sem tam pokoutně setkávat ve Vídni.

Teď už nemusíte.

foto: autor a jeho archiv

Vlastimil Mrva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *