Slouží na meteorologické stanici v Kuchařovicích potomek Járy Cimrmana?
O Jiřím Trachtulcovi – donedávna vedoucím meteorologické stanice v Kuchařovicích, se říká, že je možná potomkem legendárního Járy Cimrmana. Má totiž zvláštní způsob humoru, který pronáší s kamennou tváří, je též vědec, a možná by mohl být i Cimrmanovi podobný, pokud bychom ovšem věděli, jak „světoznámý génius“ vlastně vypadal. Jiřího Trachtulce jsem navštívila, abych přišla celé záhadě na kloub.
Pane Trachtulče, na počest Járy Cimrmana jste na stanici dokonce instaloval výstavku jeho některých „vynálezů“. Proč?
Traduje se, že Cimrman na své cestě z Vídně do Brna přes Hnanice a Znojmo, kde má pamětní desku, těsně minul Kuchařovice, zastavil se na návrší nad nimi, rozhlédl se a zapsal si do deníčku: „Tady je ideální místo pro meteorologickou stanici.“ No, a za padesát let ji zde postavili. Byl přece největším moravským meteorologem. Meteorologii obohatil o provázkový záznamník počasí, o civítko na mraky, také o schránku na padlé rekordy a o takzvaný dalekošlyš. To je zařízení, kterým si zejména děti mohou poslechnout šum několik set kilometrů vzdáleného Jadranu i Baltu. Ale máme tu i jiné exponáty. Když se začalo zavádět elektronické měření a vyřazovaly se už nepotřebné přístroje, místo do sběru jsme je dali do polic. Například slunoměr starý asi sedmdesát let nebo větrnou růžici rozšlehanou kroupami.
Podezřívám vás, že máte s Cimrmanem společného víc, než přiznáváte. Kdybyste se – čistě teoreticky – vžil do jeho myšlení, co by se mu na dnešní době nelíbilo?
Především to nebezpečné urychlování života. Spěch a tlak společnosti na výkon. A také zbytečné papírování. Když jsem začal být vedoucím, s Brnem, pod které jsme patřili, jsme si vyměnili dva papíry za měsíc. Dnes je vzácností den, ve kterém nepřijde nic elektronickou poštou. Když po nás chtěl za starých časů někdo vyplnit formulář, bylo zapotřebí napsat adresu, nalepit známku a odnést to na poštu. A tak se formuláři šetřilo. Teď jen zmáčkneme několik kláves.
A jak by Cimrman meteorolog okomentoval globální oteplování?
Řekl by asi toto: „Přátelé, zapomněli jste, že ve středověku byly podobné teploty jako dnes. Po třicetileté válce se ochladilo, staré učebnice tomuto období říkají „malá doba ledová“. A od poloviny 19. století se nám zase otepluje. Nezodpovězenou otázkou ovšem zůstává, jaký podíl má na tom všem člověk.
Ani Jára Cimrman by tohle nevěděl? Škoda, ale nedá se nic dělat. V lednu jste předal pomyslné žezlo vedení nad kuchařovickou stanicí mladšímu kolegovi. V této pozici jste ale přece mohl ještě nějakou dobu zůstat?
Ano, ale chtěl jsem splnit slib. Kdysi v devadesátých letech se zaměstnanci meteorologických stanic dohodli, že jakmile vedoucí dosáhne důchodového věku, stane se řadovým pracovníkem a šéfovat bude mladší generace. No a já jsem důchodového věku dosáhnul vloni.
Na stanici tedy zůstáváte?
Ano, zůstávám. Rád bych tu dosloužil celých čtyřicet let, což už mám, jak se říká za pár. K Českému hydrometeorologickému ústavu jsem nastoupil přesně 1. července roku 1981, vedoucího jsem dělal od roku 1987. Tehdy nebyla doba tak uspěchaná jako dnes. První, o co jsem se zasadil, bylo zcivilnění vzhledu pracoviště. Především jsme vyměnili okna, odstranili zatemňovací okenice a bezpečnostní mříže. Budova měla totiž původně vojenský vzhled. Postavila ji původně armáda.
Jaké konkrétní změny potkaly stanici po listopadu v roce 1989?
Bylo jich hodně. Třeba správa nad stanicemi byla odebrána krajským pobočkám, a najednou jsme měli šéfa až v Praze. Po roce 1990 také začala éra počítačů: Na jedné straně nám práce ubylo, počítač zvládal výpočty, statistiky i výrobu všelijakých tabulek. Ale na straně druhé moderní technika umožnila pracovníkům centra mnohem snadněji vyrábět nové formuláře a dotazníky. Přibyly nám i dvě nové oblasti měření – radioaktivita a čistota ovzduší. Klasické teploměry, tlakoměry, vlhkoměry, větrné směrovky a mnohé další přístroje nahradila elektronická čidla. To mělo ovšem za následek snížení počtu pracovníků. V roce 1990 nás bylo pět, dnes jsme tu jen tři.
Prožíváte během pracovní rutiny rovněž i nějaké veselé příhody?
Jednu vám svěřím. Spíš než veselá byla kuriózní. Jednou v létě o půl třetí v noci se ozval zvonek. Vyšel jsem na ochoz a za brankou stála nějaká žena. Volala, že potřebuje půjčit sirky. Bylo po slabém dešti, a tak mě napadlo, že určitě patří k nějakým trampům, kterým zvlhly zápalky i dřevo na oheň. V dobrém úmyslu jsem se jí proto zeptal, jestli nechce ještě nějaké suché noviny? Ale dáma stále nechápala: „Boha, a na co noviny?“. Zůstal jsem trochu zmatený: „A proč je vlastně potřebujete?“ „No, abych si zapálila cigáro!“ křikla velmi popuzeně. Jako bych jí něco dlužil. Beze slova jsem proto zavřel dveře. Ale to jsem si dal! Dotyčná pak ještě dvacet minut zvonila.
Sympatický a trochu svérázný Jiří Trachtulec zaujme snad každého neobvyklou profesí, věrností místu a povolání. Potomkem slavného vynálezce ale asi není. Člověk s cimrmanovským srdcem by tenkrát v noci té kuřačce pomohl a poté odešel někam do dáli s úmyslem vynalézt samozapalovací cigarety. Aby se neplýtvalo sirkami.
Alžběta Janíčková