Toulky mezi náhrobními kameny – Marlon Brando
Kmotře
Marlone Brando;
oslovuji vás vzývavě důvěrnou formou, ale netroufl bych si tak činit, kdyby mnou cloumaly pochybnosti.
Patří vám to, a zaslouženě!
Pokud byste totiž nenatočil nic jiného než Kmotra, onu nesmrtelnou ságu jisté newyorské familie, vaše nehynoucí pověst by na úbytě neskomírala. Parafrázováno podmanivým stylem francouzského hledače ztraceného času Marcela Prousta: Legenda Marlona Branda přežívá jako tikající hodinky na zápěstích mrtvých vojáků.
Zaslechl jsem – ale byla to zvěst přeslechnutá, takže nemám tušení, kdy a kde mi uvízla v mozkomíšních závitech – , že Kmotr byl pasován na post nejlepší role amerického filmu všech dob.
Kmotře, donesla se vám tahle pocta? Existují tam, kde pobýváte, poslové dobrých zpráv, anebo vám, nedej pámbu, informace cenzurují?
Budu-li prvním tlumočníkem tohoto poselství já, odpusťte, že jsem vám je nesdělil dřív, když už jsem si troufl vás v osmdesátých letech minulého století zasypávat korespondenčním smogem. Kdoví, jestli jste věděl, kde vlastně je ono socialistické Československo, odkud vám pošťák nosí listovní zásilky plné obdivu.
Zůstal jste v povědomí diváků zapsán nejen jako mafiánská hlava rodiny v kronice, kterou natočil Francis Ford Coppola. Viděli jsme vás v Tramvaji, která směřuje do stanice touha, coby pološíleného plukovníka Waltera Kurtze v Apokalypse anebo jako mexického revolucionáře, jehož v závěru snímku Viva Zapata! rozstříleli napadrť.
Jenomže na vás, Kmotře, si jen tak někdo nepřišel, protože jste se vyznal v tlačenici.
Americký filmový institut vás označil za čtvrtou největší star stříbrného plátna, která se topila v pohádkovém jmění, za které si koupila celý tichomořský ostrov. Byl jste horlivým zastáncem práv Afroameričanů i vyslancem Dětského fondu Organizace spojených národů. Prestižní týdeník Time vás v roce 1999 puncoval jako jednoho ze stovky nejdůležitějších osob dvacátého století. V této vybrané společnosti jste se ocitl s kolegy Charlesem Chaplinem a Marilyn Monroe.
A to už je nějaká komediantská kumpanie!
Odmítl jste však osobně převzít sošku Oscara, neboť jste tuto cenu bral jako symbol země, která utlačuje indiánskou menšinu. Ale na druhou stranu jste neodmítl žádnou sukni, která kolem vás zavířila.
„Marlon Brando byl ten nejcharismatičnější proutník, jakého jsem kdy potkal. Ten by ojel i poštovní schránku a na druhý den by jí poslal kytici,“ prohlásil na vaši adresu hudební producent Quincy Jones.
Také jste ovšem byl hercem nejnedobytnějším. V osmdesátých letech minulého století jsem vyčmuchal vaši přesnou adresu s číslem poštovní schránky, kterou si pamatuji dodnes: P.O. Box 809, Beverly Hills, Los Angeles, California 90213, USA.
Jenomže Mr. Brando does not send out autographs or letters. Pan Brando autogramy nebo dopisy neposílá, zněla lakonická odpověď vaší neoblomné sekretářky Claire Priest.
Vyhlásil jsem vám tehdy korespondenční pětiboj, po němž jsem se finančně zhroutil. Posílal jsem úpěnlivé prosby a ještě úpěnlivější dárky. Všechno marno. Pan Brando zatáhl žaluzie v oknech i v poštovnictví.
Trochu jsem se na vás tenkrát naštval, Kmotře…
Poté ale s vaším nesouhlasem souhlasil.
Nekomunikovat bývá namnoze hojivější, než nechat se veřejně rozčtvrtit na náměstí facebookem. Na pranýři to šlo rychleji, ačkoliv to nebyla taková legrace.
Okamžik, kdy jsem se definitivně rozhodl vás dalšími doporučenými listy a balíčky nebombardovat, nastal 1. července 2004, kdy jste zvládl jednu ze svých nejnáročnějších životních rolí, kterou jste nejednou v předpremiéře interpretoval i ve filmu. Ve chvíli, kdy jste odpískal poslední klapku, vaši autografovou uzavřenost před lidskou rasou jsem pochopil.
Důvodem odmítavého postoje, Kmotře, byl zcela určitě i ten fakt, že jste se na filmovém plátně do mrtě rozpitval, a kdyby byla pravda jen polovina z toho, co se o vás říkalo, říká a patrně říkat bude, nedivím se, že jste si vypěstoval tajuplnou image rozporuplného chlapíka s nadváhou, žijícího nad poměry a v nadoblačné výši.
Abyste svou bolest ze ztráty dcery a všeho, na čem vám záleželo, nemusel jako bytost, co vyrostla v šoubyznysu, stavět na odiv.
Strefil jsem se?
!
Co nadto jest, od ďábla jest.
Amen.
Při filmování jste svým způsobem patřil kdejakému chasníkovi (hlavně ovšem lecjaké chasnici). Možná proto jste se rozhodl, že po smrti už nebudete patřit nikomu, nechal se kremovat a svůj popel rozptýlit na mnoha místech planety. Tahitský ostrůvek Tetiaroa ve Francouzské Polynésii či Údolí smrti v Kalifornii jsou dvě zákoutí, která vám za života přirostla k srdci. Tam jste zamířil, když životní pouť i atrakce s ní spojené skončily.
Řečeno vzletným obratem, nechal jste se nekrokaustovat, takže z vaší monumentální zemské tíže takřka tří set liber zbyla pouhá čtyřkilogramová hromádka popela. Na vaší nehynoucí pověst ovšem žádné krematorium vyvinout potřebný počet stupňů Celsia nedokázalo.
Vaše renomé je stále tady, plné magické síly, jako zkazky, které doufají, že Elvis Presley stále žije a Kostěj Nesmrtelný umřel. Jenomže bytosti, které se mohou pohybovat tam i tady, existují, poněvadž jsou živeny iluzorními hlasy a vjemy, z nichž jsou utkány sny.
Je to pro vás poklona, anebo urážka, co vám nedopřeje klidného spánku ani po smrti?
Sakra, teď mě napadá, Kmotře, neresuscituji právě tímto dopisem onu zaprášenou korespondenci, kterou jsem vám svého času zcela určitě lezl na nervy?
Je-li tomu tak, omluvy nepomohou.
Není-li tomu tak, omluvy jsou zbytečné.
Zapředl jsem s vámi řeč s mimořádnou rozkoší, ačkoliv přediva tohoto monologu se odvíjejí pouze ve slepých uličkách.
Vlastimil Mrva