Toulky mezi náhrobními kameny – Jaroslav Foglar

Uctívaný Jestřábe Jaroslave Foglare;

Vím, že vás takto titulovali mnozí, nicméně když jste před Listopadem navštívil Znojmo, všichni, kdo besedu s vámi tenkrát organizovali, vás uctivě oslovovali pane Foglare.



A byli za to po zásluze potrestáni.

To bylo tak.

Pokud mě paměť neklame, celá akce v klubu na Sokolské ulici proběhla pod dohledem Státní bezpečnosti, z níž jeden její spolupracovník vás dokonce z Prahy do Znojma doprovázel, aniž o tom tenkrát měl kdokoliv ze zdejších hostitelů tušení. Donášenlivý estébáček kamuflující se coby novinář sepsal podrobnou rešerši a předal ji na patřičná místa, že jistý znojemský redaktor přitáhl do Znojma nežádoucí element Jaroslava Foglara, a namočil do této šlamastyky místní mládežnickou organizaci.

Tudíž ti znojemští fandové-foglarovci, kteří besedu zajišťovali – Milan Homolka a Luboš Vitanovský – se ocitli pod dohledem Státní bezpečnosti taky, z čehož si ovšem tehdy moc hlavu nedělali.

Psal se rok 1986 a ve vzduchu už byl cítit zápach čehosi zvětralého, nadto ale též závan naděje, že k čemusi co nevidět dojde. Třebaže onen puch vnímali i lidé bez čichu na Sněžce, Znojmáci, kteří byli vždy trochu papežštější než papež, necítili nic, navzdory faktu, že člověk dokáže díky čichovým receptorům vnímat více než 10 000 odlišných pachů.

Dlužno dodat, že ani organizátory nenapadlo, co bude následovat.

Byl to ale tandem Mrva-Homolka, který byl po spisovatelově odjezdu zpátky do matičky stověžaté předvolán na kobereček k ideologickému tajemníkovi okresního výboru Komunistické strany Československa. Mně byl takzvaně vyprán žaludek za to, že jsem vás, pane Foglare, osobně pozval dokonce k sobě domů. Což jsem prý dělat neměl, neboť jste byl skoro tak nežádoucí jako zdejší disident Jan Šinogl ze Strachotic, před nímž se křižoval i vedoucí tajemník.

„Soudruhu redaktore, Praha ať si dělá politiku podle Gorbačova, ale tady na hranici musíme být ve střehu. Foglara nám sem netahej,“ hartusil ideologický tajemník.

Milan Homolka dopadl podobně. Jemu nejvyšší komunistický strážce idejí řekl, že je apolitickým blbem.

Nutno dodat, že tak jako pány Homolku a Vitanovského, ani mě bolehlav příliš netrápil.

Na vás, pane Foglare, si došlápnout nestihli, protože Bratrstvu Kočičí pracky začal docházet dech.

Spíše jsem litoval, že už jste víckrát Znojmo nenavštívil, přestože jsme spolu nějaký čas udržovali poměrně čilou korespondenci. Jedinkrát jsem vám oplatil návštěvu v Praze na Křišťanově ulici, kde jste bydlel v podkroví ve svém orlím hnízdě.

Pobyl jsem s vámi necelých šedesát minut, které se mi vlomily do paměti navždy.

Vařil jste si tenkrát v čase poledním polévku a požádal mě, abych přišel za hodinu, až si svůj oběd s alchymistickou přesností doděláte. Kam se na vás dneska hrabe Gordon Ramsay, šéfkuchař se šestnácti Michelinskými hvězdami. Vy jste si připravoval polévky s kabalistickou tajuplností, což byl rituál, u něhož nesměl asistovat nikdo. Slušně jste mě požádal, abych počkal za dveřmi.

„Nejen kniha, ale i pravidelná strava, neřku-li polévka, si žádá svůj čas, pane redaktore,“ poučil jste mě tábornicky edukativně, neb občasné poučování vám šlo tak přirozeně jako jinému dýchání.

Svého času, když se s vámi, pane Foglare, setkal spisovatel Rudolf Křesťan v zákulisí Divadla Semafor a před společným vystoupením si zapálil cigaretu, bezradně jste se ho zeptal: „Vy kouříte?“  „Ano,“ odvětil tehdy pětačtyřicetiletý novinář. „A vědí o tom rodiče?“ zeptal jste svým typicky učitelským způsobem. I v tomto výchovném směru jste byl, pane Foglare, jedinečným. Komenský by musel zblednout závistí.

Vedl jste zkrátka trochu osaměle spartánský život, který vám vyhovoval a jehož pravidel jste se držel celý život. A počítal s tím, že úplně stejně se budou chovat také všichni ostatní, ať už jste s nimi pobýval na Starém Městě pražském, ve Stínadlech anebo v Řásnovce, co dodnes dojímá – díky vám – tajemnou přitažlivostí.

Byl jste vždy oním Jestřábem, dravcem, co vždy musel hájit svoje ovečky pod křídly před zvlčilým světem.

Dneska si vás při této příležitosti dovolím pozdravovat odtud tam, ze Znojma na Vinohradský hřbitov, kde odpočíváte pod náhrobkem s lakonicky výmluvným nápisem, k němuž není nutno cokoliv dodávat: Jaroslav Foglar, spisovatel, 6. VII. 1907 – 23. I. 1999.

Jste tam, anebo jste opět vyrazil ke své oblíbené Bobří řece?

Vlastimil Mrva

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *